Dne 31. srpna 1939 přepadla skupina příslušníků SS oblečených do polských uniforem rozhlasovou stanici v německém městě Gleiwitz (dnes Gliwice) poblíž polských hranic. Komando odvysílalo polsky výzvu k boji proti Němcům a potom se stáhlo. Aby celé přepadení bylo věrohodné, musely na místě zůstat i nějaké mrtvoly – ty si esesmani přivezli už s sebou. Byli to zastřelení vězni z Dachau, rovněž navlečení do polských uniforem. Jednu oběť, muže zatčeného za napomáhání Polákům den předtím, přivezli na místo živého a zavraždili až na místě. Akci zorganizovali na Hitlerův rozkaz SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich a nejvyšší velitel SS Heinrich Müller.
Hitler samozřejmě chtěl přepadnout – a obsadit Polsko, které mu také stálo v cestě při další plánované agresi směrem na východ. Ale kupodivu nechtěl vypadat jako agresor, nýbrž jako ten, kdo se jen brání provokacím a agresi svého souseda (jakkoli menšího a o hodně slabšího). Válka vypukla hned následující den po incidentu v Gliwicích, 1. září 1939.
Pořád teď myslím na tento incident a říkám si: kdyby tehdy Američané měli v Německu takové zpravodajské možnosti (a zájem o ně), jako mají dnes v některých zemích, a kdyby zveřejnili plán na přepadení vysílačky pár dní předtím, než se měl uskutečnit, Hitler by určitě k tomuto kroku nesáhl.
Ale zabránili by tím Američané samotnému vzniku druhé světové války? To sotva. Nanejvýš by ji jen o něco oddálili a Hitler by si našel jinou záminku nebo by nakonec zaútočil bez záminky. K rozpoutání války byl totiž pevně rozhodnut.
O tom teď přemýšlím.