Dovedu si představit – ne, to se jen tak říká, nedovedu si ani trochu představit, co by psali přemoudřelí pražští komentátoři, kdyby se při sestavování rady města a volbě primátora dělo v Brně totéž, co se děje v Praze. To by bylo řeči, jak je Brno divné, že v Brně nikdy není nic normální a podobně. Jenže co je v Brně divné – a leckdy je to divné – je v Praze normální, jenže to vůbec není normální.
Připomeňme si, že komunální volby se konaly v září a teď je prosinec, ale v matičce Praze stále přesluhuje staré vedení města (s omezenými pravomocemi) a přesluhovat bude i přes Silvestra a jednat se zas až po Novém roce, ale není jisté, jak ta jednání dopadnou, a hlavně kdy skončí.
Řekněme rovnou, že je to ostuda. K povolání politiků sice patří i handrkování – neboli politické vyjednávání – je to zastávání programu a zájmů voličů, za které byli zvoleni, ale má to kdesi meze: totiž tam, kde vyjednávání naráží (a v Praze teď velmi silně naráží) na hranice zdravého rozumu.
Na obranu hlavního města musíme říct, že je to hlavní město. Praha je Praha. Všude jinde jsou radniční dohody stran vládní pětikoalice a hnutí ANO běžná věc (došlo k nim ve většině statutárních měst), ale na pražské radnici je uzavření nějaké nové „opoziční smlouvy“ trnem v oku vládních politiků: Praha je prostě moc vidět, pražský primátor je víc než ministr, to, co je na pražském magistrátu, týká se i vlády, i když legislativně tomu tak není… Přitom jiná situace je už v pražských městských částech, malých i velkých, kde byla koalice Ano a vládních stran podepsána nejméně ve dvou případech.
V Praze na sebe narážejí čelem jako dva berani dosavadní primátor Zdeněk Hřib a lídr koalice, která vyšla z voleb jako nejsilnější, Bohuslav Svoboda, oba lékaři, mimochodem. Je smůla Prahy, že takoví super ctižádostiví týpci, jako Zdeněk Hřib, nezůstávají doma v rodných Slavičínech (ani se nestěhují do Brna), nýbrž je přitahuje hlavní město s jeho možnostmi velké kariéry. Když se k tomu přidají rodilí pražští ctižádostivci, jako je Bohuslav Svoboda, je na neštěstí zaděláno.
Vrcholem pražské trapnosti byl pokus o volbu alespoň primátora, když už ne rady; za primátora měl být podle plánu Bohuslava Svobody zvolen on, a to hlasy koalice Spolu a hnutí Ano. Naštěstí k tomu nedošlo, neboť, jak známo, Hana Kordová Marvanová, dlouholetá mistryně a inscenátorka nečekaných politických situací, toto aranžmá na poslední chvíli nepodpořila. Zákon o hlavním městě Praze přitom říká, že rada má jedenáct členů, a to včetně primátora; kdyby se tedy zvolil nový primátor, ale starý zůstal členem rady, byl by to legislativní paskvil. Ale Ministerstvo vnitra přispělo k existujícím zmatkům konstatováním, že prý by takováto úprava byla možná: ne, evidentně by byla za hranicí zákona.
Hm, Ministerstvo vnitra by mohlo třeba být ještě kreativnější a dosadit do Prahy dočasného správce, aby vládl pražské radnici do vypsání nových komunálních voleb.