Petr Pavel se zatím – ale je to jen pár dnů – projevuje stylem, který je mi sympatický. Jeho první slova po zvolení, že za svůj úspěch v úřadě prezidenta bude považovat jen úspěch všech, jsou sice jen hezkou, moc hezkou frází – ale Pavlovy první kroky skutečně směřují tímto směrem. Já bych mu prostě dal šanci; po světě chce jezdit s kratší prezidentskou kolonou, nechce se vidět na poštovní známce a první návštěvy neplánuje do těch krajů, kde měl nejvíc voličů, aby si užil slávy (tak cestoval Miloš Zeman) – nýbrž naopak do krajů, kde měl nejmenší podporu, aby tato území povzbudil a podpořil; říká, že neprohráli voliči, kteří ho nevolili, nýbrž politici.
V mém okolí teď všichni řeší Pavlův rozvědčický kurz. A vůbec jeho minulost v komunistické armádě. Řekl bych, že tady se jedná o to, zda někomu – a zvlášť jako křesťané! – vůbec přiznáme právo se změnit, nebo jestli trváme na tom, že člověk, který ušel několik kilometrů po špatné cestě, po ní musí pokračovat pevným krokem až do smrti smrťoucí. A nesmí z ní už nikdy ani sejít, ani odbočit.
V nebi je, jak víme, ale nemyslíme na to, větší radost z jednoho hříšníka, který se obrátil, než z devadesáti devíti spravedlivých, kteří obrácení nepotřebují (srov. Luk 15, 7), ale v srdci některých křesťanů je to jinak – kdyby to bylo na nich, nikdo by se nikdy nesměl obrátit – a basta!
Upřímnost každého obrácení ovšem prověří až čas. Ale otec v podobenství o marnotratném synu na žádné ověření nečekal, nedal svému synovi, který se k němu vrátil, žádnou zkušební lhůtu, žádnou dobu na ověření, ale přijal ho ihned, zcela a bez výhrad (srov. Luk 15, 11-–32).