Glosy a komentáře

Kdykoli vidím záběr Andreje Babiše u řečnického pultu v Poslanecké sněmovně, vždycky si říkám: Ale pane expremiére, vždyť jste přece řekl, že pokud byste měl být opozičním poslancem, tak poslanecký mandát složíte! Ovšem pan expremiér by mi mohl odpovědět: Některé slovo sice nedodržuji, zato některé ano, taky jsem řekl, že sněmovna je žvanírna, a teď jsem to dokázal:  mluvil jsem pro nic za nic déle než tři hodiny v jednom kuse!

K Velikonocům se mi ohlásil spolužák, a co prý dělám. Tak jsem mu sdělil, že píšu. Ale když jsem mu měl říct, co, najednou jsem znejistěl. Platí ještě to, co jsem psal na začátku války? Jako by ostrá bolest otupěla. Jako by masové hroby už byly dávno odkecanou samozřejmostí. Už zase víme, na čem jsme, už zase jsme se s tím smířili. Když i ti nejbližší, nemluvě o těch vzdálenějších a vzdálených, vyjadřují pochyby o smyslu boje Ukrajiny za svobodu, je to zlé...

Poslouchal jsem včera v rozhlase vyprávění biologa Jaroslava Petra o válečných zvyklostech živočichů: říkal, že zvířata nerada válčí, raději jen zahrozí, předvedou své drápy nebo zuby, a pak dojde často k nějakému vyrovnání nebo k útěku slabší strany. Boj až na smrt je v přírodě výjimka. Něco jiného ovšem je, když nějaký živočich bojuje o své území, na kterém závisí jeho život...

Mrtvá, na ulici ležící těla neozbrojených civilistů která však může k pohřbení odnést jen pyrotechnik, protože ruští vojáci pod ně položili miny; zmučená těla nalezená ve sklepích; masový hrob u místního kostela svatého Ondřeje – ale podle ruské strany se nic neděje, je to jen o „provokace“ Ukrajinců... Vždyť, jak řekl patriarcha Kiril při bohoslužbě (bohoslužbě?) v armádním kostele v Moskvě, Rusové jsou mírumilovný národ, který se jen musí bránit...