Uprchlíci, uprchlíci, uprchlíci... také imigranti nebo běženci. Přiznám se: u nás v Brně ani na svých cestách po Česku jsem do dnešního dne fyzicky, živého, ještě neviděl ani jednoho. Zato diskutuju o nich pořád: potkám po pár letech na ulici bývalého kolegu... šéf chce být laskavý, a tak s námi lehce zakonverzuje... nebo se zastavíme po mši s farníky na pár chvil před kostelem... zaplatím řemeslníkovi a on něco řekne... pomůžu mamince s kočárkem do vlaku a ona nechce jen suše poděkovat... – pokaždé je tématem uprchlická krize a každý předpokládá, že budu mít stejný názor jako on, jako všichni: že budu proti, že se budu děsit „konce Evropy“, že budu volat po rázných opatřeních, že si zanadávám na Evropskou unii, která nám vnucuje kvóty, a samozřejmě na Američany – to už nevím pro co, ale je jasné, že ti přece můžou za všechno. Už mě to unavuje.

A demagogové mají hody: míhají se jak v kaleidoskopu: imigrant z Dálného východu (poslanec Okamura) verbálně válčí za Evropu s fanatismem pralesního bojovníka, co neuznal konec války, pravicová poslankyně (Langšádlová) chválí socialistickou vládu, že skvěle vládne, levicová poslankyně (Lorencová) vyzývá syrské muže, aby nechodili k nám, ale vzali do ruky zbraň a zúčastnili se doma války, ministr vnitra (Chovanec) koná vojensko-policejní manévry na hranici s Rakouskem, jako že odtud se k nám mohou začít valit desetitisíce imigrantů a musíme být připraveni – nikdo z komentátorů si nezaklepe prstem na čelo, jestli se jako nezbláznil, když Rakousko sousedí s Německem (nebo už ne? nebo už ani to neplatí?), kam chtějí všichni imigranti a nikdo z nich nechce k nám, jak slyšíme stále v souvislosti s kvótami...

Nemyslím si, že statisíce lidí (ale to není případ Česka) „navíc“ nepředstavují žádný problém, problém to samozřejmě je, a velký (zvlášť pro byrokratickou mašinérii, která umí řešit velikost děr v dětských prolézačkách, zatočení banánů a velikost okurek, ale je v šoku před každým skutečným problémem), ovšem zlomky, maximálně jednotky procent obyvatel Evropy přece nemůžou znamenat „konec“ kontinentu, pokud už mezitím neskončil sám, z vlastní vůle... Co jsme to za Evropany, že zcela samozřejmě předpokládáme, že imigranti kulturně převálcují nás – a ne my je? Co jsme to za křesťany, že ani nepomyslíme na to, že by muslimové po setkání s naší plnou, žitou křesťanskou vírou mohli uvěřit a přijmout Pána Ježíše Krista – v kterého jako Boha a člověka ostatně už v naší „křesťanské“ Evropě věří taky jen jednotky procent obyvatel...

Příchod imigrantů je veliký problém – ale také Boží dar, to zcela nepochybně! Refugees welcome! Pravdu má slovenský prezident Kiska, a platí to nejen pro jeho zemi, ale stejně i pro nás, že to je boj o naši duši a srdce... Je to příležitost uvědomit si svoje sobectví („ztučnělo srdce tohoto lidu“), sobectví, které bereme jako samozřejmost a normalitu a už vůbec nevnímáme, jak jsme se vzdálili od pravé lidskosti – a Pán Bůh nám dává (poslední???) příležitost přijmout bližního v nouzi jako bratra, rozdělit se o to, co není naše – ale čeho jsme jenom správci před Hospodinem.