Je čas začít myslet na prezidentské volby, řekla jsem si. Dva roky totiž utečou jako nic a ti, kteří by rádi znovu ovládli tento post (a teď nemyslím konkrétní kandidáty, jako spíš ty, kteří za nimi stojí), už jistě spřádají plány.
V neposlední řadě mě k těmto úvahám přivedly nedávné zprávy z médií. Je fakt, že politické dění v poslední době příliš nesleduji. Starám se spíš o děti a excesy prezidenta Zemana a následné panáčkování mluvčího Ovčáčka mou pozornost příliš neupoutaly. Jenže předvolávání lidí, kteří mávají transparenty a vlajkami nějaké země na policejní stanici, to už je něco jiného. V hlavě mi začala blikat červená kontrolka. (Mimochodem, kdybych měla nějakého kamaráda v řadách policie, určitě bych se ho zeptala, co si o tom všem myslí. Je mi jasné, že pokyny přišly seshora. Ale jak se k věci staví řadoví policisté, kteří měli příkaz vyplnit? A jak ti v jiných městech? Jsou připravení odolávat tlakům, nebo prostě splní rozkaz? Až jim příště řeknou: Vytáhněte obušky! - vytáhnou je?)
Tak se podívejme, co tu máme. Máme tu skupinu mocných, jejichž tváří je momentálně prezident Miloš Zeman, kteří, jak se ukazuje, udělají cokoli proto, aby zůstali u moci a prosazovali svoje zájmy. Sympatizanti komunistických režimů a neslušných a nedemokratických postupů. V minulých prezidentských volbách jsme byli svědky toho, že v Česku je možné používat v tomto politickém boji do očí bijící manipulativní techniky, na prvním místě lži a nactiutrhání. A projde to. Nyní jsme svědky, že je možné zkoušet nedemokratické předvolávání na policejní stanici – a projde to? A jak daleko je k zadržování a věznění kvůli politickým názorům? A jak daleko je k manipulaci s výsledky voleb? A projde to? Myslím, že člověk nemusí být politolog či analytik, aby viděl, že ve veřejném dění se začínají prosazovat skupiny, které zkoušejí, kam až mohou zajít. Jakmile zjistí, že cesta je volná, nebudou váhat.
To je jedna strana mince. Tou druhou je lid český. Ach. Ach, ach a třikrát ach. Přiznejme si, že svoboda a demokracie, navíc spojená se solidaritou, nejsou hodnoty, které by mezi našimi soukmenovci stály u vrcholu žebříčku hodnot. Vzdělanost, neřku-li moudrost a schopnost vhledu, navzdory stoupajícímu počtu akademických titulů, v našem národě příliš neroste. Víte, z posledních prezidentských voleb si přesně pamatuji jeden okamžik. Druhé kolo. Ještě plná naděje jsem vešla do volební místnosti, zašla za plentu, vložila do obálky lístek se jménem svého kandidáta a druhý lístek jsem chtěla vyhodit do připraveného odpadkového koše. Ještě než jsem lístek upustila, letmý pohled stačil. Karel Schwarzenberg, Karel Schwarzenberg, Karel Schwarzenberg. Odpadkový koš byl plný lístků s tímto jménem. A bylo rozhodnuto. V tom odpadkovém koši pohasla moje naděje pro tehdejší okamžik. A mě došlo, že lid český je nepoučitelný. (A krvácí mi srdce, když se s nejvyšší mírou nepoučitelnosti českého národa setkávám ve svém bezprostředním okolí, ve své rodině, mezi nejbližšími…)
Neradostné vyhlídky. Člověk se nutí věřit, doufat a očekávat zázraky. Ptám se sama sebe – co je možné dělat? Určitě se můžeme a máme modlit. Jistě je třeba zachovávat chladnou hlavu, nepanikařit a nedohadovat se, i když je to někdy hodně těžké. A pokračovat v drobné práci na dobrém díle, každý na svém místě, a věřit a věřit a věřit. A ještě – dobře rozlišovat záležitosti časné a ty věčné.