Riodejaneirská olympiáda, první konaná v Latinské Americe, skončila. Česká výprava má jednoho olympijského vítěze, stejně tak jako poválečné Kosovo, kde žije 1 800 000 obyvatel, a ostrovní Fidži, kde žije necelých 900 000 lidí (pravda, Češi získali ještě navíc dvě stříbra a přehršel bronzů).
Pohrdat někým, koho považuji za méněcenného, se nevyplácí.
Problémy v Riu byly, ale nikoliv mnohými očekávaný organizační kolaps; zahynul sice unavený brazilský policista, který omylem zabloudil do favely a tam ho kdosi zastřelil, ale novináři utrpěli jen jeden útok kamením na autobus – a američtí plavci si loupežné přepadení vymysleli, jak známo, aby zakryli vlastní alkoholický exces; cosi mi říká, že doma by si to nedovolili: ne opilecký výstup a zdemolované dveře na záchodku, to třeba ano, ale vymyšlené přepadení, ze kterého přímo čiší nadřazené pohrdání schopnostmi brazilské policie. Ale ta si dala záležet na tom, aby světu ukázala, že Brazílie není centrem korupce a kriminality, že jiní jsou horší: nejen že podvod amerických plavců rozkryla téměř okamžitě, ale i v tom, jak důkladně a s chutí vyšetřuje jediný skandál překupníků se vstupenkami, jehož protagonisty jsou, jak známo, Irové, přímo olympijští funkcionáři. Soudě z televizních záběrů, tribuny při většině soutěží tak jako tak zely spíše prázdnotou.
Pro většinu Brazilců byly ovšem vstupenky cenově nedostupné; ti bohatší ale ukázali, jak umějí fandit a radovat se ze života – a také svůj smysl pro spravedlnost. Vybučeli nejen vlastního zastupujícího prezidenta při zahájení her, toho pro korupci, ale i ruské sportovce, kteří si vysoudili účast na hrách: ruská sovětská propaganda o „nepřípustnosti kolektivní viny“ a o tom, že se nemá „míchat do sportu politika“, která žel tak rezonovala u nás, na Brazilce nezapůsobila.
Plavkyně Julija Jefimovová (bronzová v Londýně na 200 metrů prsa) bude asi ještě dlouho vzpomínat! Publikum ji zasypalo, sotva vylezla bazénu, tak silnými projevy nevole, že se s pláčem vrhla do náruče ruského novináře – jediného v okolí, kdo nekřičel ani nebučel! Svoji stříbrnou medaili z Ria přitom získala už bez dopingu (doufejme). Ale zato předtím se změnila v malou chemickou laboratoř: prokázali jí užití steroidu DHEA i meldonia, přípravku užívaného jinak pro léčení nemocí srdce. Odpykala si právě zákaz startu na 16 měsíců za doping a světová plavecká federace FINA ji na olympiádu nepustila: ovšem Jefimovová federaci zažalovala a sportovní soud uznal, že za své prohřešky už byla jednou potrestaná a dvojí trest nepřichází v úvahu, takže nastoupila. „Moje zlatá medaile pro mě znamená mnoho,“ řekla po závodě Američanka Lilly Kingová, která Jefimovovou porazila, „protože dokazuje, že vyhrávat se dá i čistě.“
Přitom příběh Jefimovové, kdyby soutěžila poctivě, by se dal zařadit mezi příběhy sportovců z válečných zón i z extrémně chudého prostředí, kteří na v Riu zazářili: čtyřnásobná mistryně světa na prsařských tratích z let 2009 až 2015 se narodila roku 1992 v Grozném v Čečensku, odkud se po první z čečenských válek její rodina odstěhovala do Volgodonsku, dnes trénuje v Kalifornii.
I ve sportu ale někdy platí, že účel nesvětí prostředky.