Na některé politiky z bouřlivých let devadesátých jsme – i my pamětníci – už zapomněli... O to víc mne potěšilo interview České televize se slovenským disidentem a v onom krátkém mezidobí mezi pádem komunismu a rozpadem Československa také významným křesťanskodemokratickým politikem Františkem Mikloškem.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095426857-interview-ct24/217411058040823/

František Mikloško o sobě mluvil jako o důchodci, který prochází ulicemi nejen Bratislavy, ale i jiných slovenských měst a hovoří s lidmi... Svoboda, kterou mu dává tato jeho – abych tak řekl – nezávislá politická pozice spolu s hlubokým duchovním a intelektuálním zázemím, které mu dal celý dosavadní život, vedou k tomu, že jeho vyjádření (a asi nejen v citovaném interview) jsou plná potřebných myšlenek a originálních postřehů – a jak říkám, moc mě jeho interview potěšilo. A zvlášť jako člověka, který se stále živě zajímá o Slovensko a o naše vzájemné vztahy.

Především mě překvapil Mikloškův názor, že kdyby se v roce 1992 konalo na Slovensku referendum, asi by v něm zvítězili odpůrci rozdělení společného státu; tak se mi věci tehdy opravdu nejevily – ale Mikloško jistě zná Slováky lépe než já... Přesto však, dodává bývalý slovenský politik ihned, vytvoření samostatného státu naplnilo hlubokou slovenskou tužbu... Tomu rozumím.

I ve společném státě, připomíná popravdě Mikloško, jsme zůstali rozdílní, nijak krátká doba společného života nás nesjednotila. „Za sedmdesát let vzájemného soužití nevznikl jednotný politický národ“, říká bývalý politik; líbí se mi, že použil výraz „politický národ,“ souhlasím s ním – ale jen bych dodal, že většinu z oněch sedmdesáti let jsme žili v nesvobodě – a v nesvobodě se politický vývoj neodehrává, co se stane v nesvobodě, to se ve vývoji národů jakoby nepočítá... Skutečné Československo mohlo vzniknout, ale muselo by vzniknout nejdříve v myslích lidí. Nevzniklo, protože k tomu nedostalo historickou šanci.

Okamžitě po rozdělení přestala česká veřejnost slovenskou skutečnost vnímat a přemýšlet o ní. Tak ani nevíme, jak důležité datum (možná v určitém smyslu důležitější než vznik samostatného státu) je pro Slovensko rok 1998, který František Mikloško ve svém interview také několikrát připomněl: rok odstranění mečiarismu, směru, který hrozil zavléct Slovensko do izolace mimo Evropu. V krizích Slováci vždy dokázali mít schopné politiky, říká politik, ale nynější svoboda (což je něco, připomíná, s čím Slováci nemají historickou zkušenost) vede k jakési prázdnotě. Ale něco podobného vidí slovenský politik i v Česku: i když se nikdy necítili ve vzájemném vztahu rovnoprávní, Čechy Slováci obdivovali a „dotahovali“ se na ně. Teď však, dodává směrem k nám, není koho obdivovat. Má, souhlasím, hořkou pravdu...

Hlinka, Tiso, Mečiar, Kotleba, Fico – podivná řada jistě rozdílných politiků, ale právě na nich František Mikloško ukázal, že slovenský národ je podle jeho názoru rozdělen – a zhruba polovina Slováků vyznává vůdcovský princip, potřebuje nějakého vůdce. A, pokud jsem mu dobře rozuměl, je prý dobře, že Robert Fico vykazuje určité známky tohoto typu, protože jinak by měl šanci hrát úlohu národního vůdce Marian Kotleba...

Zaujala mě rovněž nesmírně Mikloškova slova o jistém „vektoru na Východ“ jako o stálici slovenského vývoje. To se podle něj projevuje i dnes. Slováci by nešli spolu s Američany proti Rusům, Amerika je v současnosti na Slovensku velmi nepopulární.

Mikloško zrovna o tomhle nemluvil, ale dnes je známo, že už za časů Rakousko-Uherska se Rusové snažili na Slovensko infiltrovat; svůj bakšiš z vídeňské ruské ambasády si bral na přelomu 19. a 20. století například i vlivný slovenský spisovatel Svetozár Hurban-Vajanský (1847–1916). I současná kremelská propaganda, jak se zdá, na Slovensku působí.

Snad, dá Pán Bůh, nedojde k nejhoršímu...

Tak tolik mé skromné upozornění na některé myšlenky bývalého slovenského politika Františka Mikloška v interview pro Českou televizi.

Takto přemýšliví, moudří a inspirativní lidé by měli dostávat prostor v médiích častěji.