Když konvertité píší o své cestě do Církve, často zmiňují, jak je oslovil soulad a harmonie církevní nauky, která, propracovávaná generaci za generací, je ucelenou výpovědí o podstatě lidského života a světa kolem něj. Církevní učení poskytuje ucelený výklad světa a nabízí každému bezpečnou plavbu bouřemi tohoto světa. Kdo se však těchto výhod vzdá, ocitne se bez pomoci na neklidném moři.
Mnoha intelektuálních ztroskotání jsme mohli být svědky v minulých dnech, kdy se souběžně probírala na straně jedné kauza polského zákona, trestajícího nepravdivé výroky o koncentračních táborech na polském území, na straně druhé pak výroky Tomia Okamury, které byly shledány nepravdivými a bylo podáno trestní oznámení. Pozoruhodná je reakce českých médií (jmenovitě ČT a Lidových novin), která v jednom týdnu dokázala horovat pro podání trestního oznámení na Tomia Okamuru (protože neříkal pravdu o koncentračním táboře v Letech) a proti polskému zákonu (protože chce, aby se říkala pravda o koncentračních táborech na polském území).
Nikoho v médiích, která jsem sledoval (jedinou čestnou výjimkou je týdeník Echo), ani nenapadlo, že se v obou případech jedná o totožnou věc – tedy o pravdu. V podání médií to však není spor o pravdu (vždyť co je pravda?), ale jedná se o klacek, kterým lze bít po hlavě kohokoliv, jak toho, kdo lže, tak toho, kdo chce, aby se nelhalo. Orwellovský doublethink – tedy schopnost pevně věřit dvěma protikladným tvrzením – je patrně velmi užitečnou zbraní v mediálních bitkách dneška. Korunu tomu nasadil jeden z hostů Václava Moravce, který řekl, že Polsko samozřejmě mělo podíl na holokaustu. Patrně tím chtěl říci, že ačkoliv Polsko neexistovalo, jeho vláda byla v exilu a Poláci byli Němci pronásledováni (zahynulo 1,9 milionu polských civilistů), přesto se našlo několik jedinců, kteří se aktivně zapojili do pronásledování Židů, z čehož patrně odvodil odpovědnost Polska za holokaust. Na základě stejné logiky pak ale můžeme hovořit o podílu Židů na zločinech komunismu a gulazích, neboť se našlo několik jedinců, kteří tento systém aktivně budovali a zapojili se do aktivního pronásledování třídního nepřítele.
Zdá se mi, že tudy cesta nevede – vina není nikdy kolektivní; vina je vždy personální, osobní.
…
První věc, která musí každého posluchače či čtenáře ve sporu o polský zákon varovat, že se jedná o pokřivení reality, je skutečnost, že jsme se nikde nedočetli přesné znění onoho paragrafu. Snaha zabránit lidem utvořit si vlastní úsudek je první lekcí ve škole manipulace s veřejným míněním. Zde je tedy inkriminovaný článek, v překladu z angličtiny:
„1. Každý, kdo veřejně a proti faktům připíše polskému národu nebo polskému státu odpovědnost nebo spoluodpovědnost za nacistické zločiny spáchané Třetí říší, jak jsou definovány v článku 6 Charty mezinárodního vojenského tribunálu, (…), nebo pro jiné zločiny, které jsou zločinem proti míru nebo lidskosti nebo válečným zločinem, nebo kdo jiným způsobem hrubě umenší odpovědnost skutečných pachatelů těchto zločinů, vystavuje se možnosti pokuty nebo trestu vězení do výše tří let. Rozsudek bude vynesen veřejně.
2. Pokud pachatel skutku uvedeného v paragrafu 1 jednal neúmyslně, vystavuje se hrozbě pokuty nebo veřejných prací.
3. O trestný čin uvedený v paragrafu 1 a 2 se nejedná, pokud byl skutek vykonán jako součást umělecké nebo vědecké činnosti.“
(§ 55 v polštině zde: http://prawo.sejm.gov.pl/isap.
Jak je z textu jasně patrné, zákon nebrání vědecké činnosti, čili neusiluje o přepisování historie ani netrestá poctivá hledání pravdy. Říká jen, že zločiny mají být připisovány skutečným zločincům, což asi nikoho nepobouří, snad kromě těch, kteří (s námahou, avšak vytrvale) pěstují mýtus o polském antisemitismu a kolaboraci s Němci, a to tradičními metodami zatajování pravdy a vnukání nepravdy. Pokud z výše popsaných paragrafů dokážete odvodit tvrzení, že zákon povede k zamlčování zločinů spáchaných Poláky za II. světové války, můžete se ihned stát redaktorem Lidových novin.
Předpokládám, že ani pečlivého čtenáře nepobouřil žádný z výše uvedených paragrafů, protože stejně jako paragrafy proti popírání zločinů komunistů a nacistů odráží jednu a tutéž zásadu Desatera – nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému. Pobouřeni jsou jen Pilátové tohoto světa, kteří neuznávají ani Desatero, ani Pravdu.
…
Pro dobré katolíky místo závěru malé repetitorium katechismu:
„Každý přímo chtěný skutek se přičítá tomu, kdo jej koná.“
„Uplatňování svobody nezahrnuje právo říci nebo dělat cokoliv.“
„Hřích je osobní skutek. Kromě toho máme odpovědnost za hřích, které spáchali jiní, když při nich spolupracujeme:
když se na nich přímo a dobrovolně podílíme,
když je řídíme,
když k nim radíme,
když je chválíme nebo když je schvalujeme,
když je neoznámíme nebo jim nezabráníme, jsme-li povinni to učinit,
když chráníme ty, kteří páchají zlo.“