Česká politická krajina získala po prezidentských volbách s vítězstvím Miloše Zemana nové rysy. Zimní hlasování potvrdilo zřetelným způsobem kurz, kterým republika zamířila na základě výsledků předcházejících voleb do Poslanecké sněmovny. Ve druhém kole prezidentské volby se ukázalo, že nová politická orientace je výsledkem vědomého a záměrného rozhodnutí voličů pro obraz budoucnosti a pro kulturně politické obsahy, které Miloš Zeman představuje. Dále se potvrdila účinnost mechanismů, kterými lze mobilizovat českou společnost, a okruh témat, se kterými většina voličů rezonuje. Ojedinělá situace dvou po sobě v krátkosti následujících voleb a jasná profilace otázky, o které volič rozhoduje, jsou příležitostí uvidět celistvý, jednoznačný a poměrně ostrý obraz českého elektorátu a jasný obraz jeho představy o budoucnosti. Ani jeden z nich však není namalován v tak zářivých barvách, v jakých jsme sami sebe obvykle vnímali. Pokud se v případě hlasu pro ANO mohlo ještě zdát, že voliči důvěřují jeho volebním slibům „bude líp“, a to navzdory trestně stíhanému kandidátovi na premiéra s minulostí spolupracovníka StB, v případě Miloše Zemana jej většina podpořila právě pro to, co reprezentuje, jak se chová a jedná.

Dalším poznatkem je, že české voliče mobilizují populistická témata, k jejichž vyvolání se nejlépe hodí šíření dezinformací a falešných zpráv, a rozhodují se na základě jimi vyvolaných negativních emocí: strachu, zášti a závisti. Vzájemná vazba mezi nejvyššími politickými reprezentanty země, předsedou vlády bez důvěry a v demisi a prezidentem a voliči je mnohem hlubší a těsnější, než se mohlo dříve jevit. Sdílejí spolu nejen politický program, postoj k současnosti a hodnocení minulosti, ale i slovník, vkus a kulturní orientaci a také i stejné slabosti. Patří mezi ně dvě nectnosti, kterých si u Čechů již před sto lety povšiml Tomáš G. Masaryk, když je pobízel heslem „nebát se a nekrást“. Přestože české dějiny 20. století jsou plné odvážných a charakterních hrdinů, jako národ jsou Češi stále mimořádně ustrašení a bázliví. Podobnou absenci kuráže vykazuje Andrej Babiš při sebemenším projevu veřejného lidového odporu, který se přenese do ulic. Babiš spolu se Zemanovým týmem (v těchto dnech to jednomu nedá, aby neměl na očích ekonomické výsledky Jaroslava Tvrdíka, dnes českého představitele čínské CEFC a dle hospodářských výsledků jím dříve řízených Českých aerolinií přezdívaného Luftjarda) naplňuje dnes aktuálnost i druhé části Masarykova sloganu. Úspěšné a poctivé podnikatele, kteří dosáhli výsledků vlastní pílí a houževnatostí, tak jako i Zemanem opěvovaný vzor Tomáš Baťa, aby pohledal.

V roce 2018, kdy tvrdě procitáme z mnoha snů, národních mýtů a legend vykreslujících Čechy jen v příznivém světle, musíme pohlížet do budoucnosti realisticky, ale i s nadějí. Až se, a doufejme vcelku brzy, podaří zvrátit současný politický vývoj, nebude to zásluhou standardní demokratické politické reprezentace, protože současné strany demokratického tábora ve sněmovně nejsou ničeho zásadního opravdu schopny. Nebude to ani projevem kulturních preferencí a politické vyspělosti Čechů, kteří o sobě rádi poslouchali a namlouvali si, že jsou lepší demokrati než jejich sousedé, zejména Němci, a povyšovali se nad Slováky, Poláky, ale i Rakušany (jak po sto letech od rozpadu Rakousko-Uherska vypadá a funguje jejich země a jak Česká republika!). Největší nesmysly o vztahu Čechů ke svobodě a demokracii zformulovali naši političtí filozofové v duchu typickém pro východoslovanské mesianistické blouznění a nikoliv v intencích střízlivého a kritického západoevropského myšlení. Nemá ani smysl vypočítávat všechny hloupé charakteristiky a nepravdivá tvrzení z pamfletů, jakým byla Masarykova Česká otázka a ze stovek děl dalších autorů jmen zvučných, např. Edvard Beneš, či méně zvučných, např. Miloslav Bednář, Dušan Třeštík, Petr Robejšek, Václav Bělohradský a ano, i na Václava Klause sen. by v této dlouhé řadě zbylo místo. Tito ideologové snili o Češích jako stoupencích demokracie proti teokracii, jako o moderním politickém národu proti sousedům s identitou opírající se o tribalismus (tj. kmenový původ), představitelům svobodomyslné plebejské demokracie oproti aristokratickému elitářství autokratů a fašistů...

Politickému vývoji slábnoucí demokracie a nastupujících oligarchicko-autoritářských tendencí nedokáže čelit demokratická část české politické reprezentace. Proti bloku ANO–KSČM–SPD jsou ostatní strany slabé, neschopné společného postupu, většina z nich je navíc tváří v tvář protidemokratickým tendencím vnitřně rozdělená a snadno mocensky zkorumpovatelná. Úspěch demokratických principů a zachování svobody jsou nyní garantovány naším členstvím v EU a NATO. Ukázal to minulý týden, kdy demokratickou politiku u nás nejsilněji v parlamentu obhájil americký host – předseda Kongresu na soukromé návštěvě a v zahraničí Evropská rada, čili jak my doma říkáme, Brusel, když se unijní shodě na rázné odpovědi na ruskou agresi a zločiny v Británii musel podrobit i bývalý komunista a komunistický agent, náš současný premiér (ostatně čtyři z pěti nejvyšších ústavních představitelů jsou bývalí komunisté).

Na cestě ke změně podstatných náležitostí demokratického systému a k úplnému ovládnutí země stojí na domácí frontě dvě velké překážky – svobodná média a Senát a jedna příležitost, které, jak se ukázalo, se bojí i Andrej Babiš. Je to právo na svobodné shromažďování a možnost, že ji demokraticky smýšlející Češi masivně využijí. Již několik desítek tisíc demonstrantů proti komunistické policejní mlátičce poslanci Ondráčkovi vyvolalo u premiéra Babiše obavy, že jej takovýto vývoj může zbavit moci, jako se následně přihodilo premiéru Ficovi na Slovensku. Jedině voleb se tandem Zeman–Babiš nebojí. Dobře vědí: „mí Češi mi rozumějí“ a těch „jejich“ je jich mezi voliči většina. Proto Zeman z Hradu vzkázal svým stoupencům, že na pět let je to „naše“ a Babiš se už na variantu předčasných voleb připravuje tučnými sliby rozdávání miliard ze státní kasy a permanentní volební kampaní vlády a ANO s pravidelnými výjezdy do krajů.
Česká republika se nyní nachází ve fázi opakovaného selhávání některých demokratických mechanismů, např. role politických stran a jejich neschopnost v případě těch demokratických komunikovat se svými voliči, ve stavu vážného deficitu kulturně společenských předpokladů liberální demokracie projevující se v preferencích a rozhodování voličů, ve stavu absence demokratických politických vůdců (jak dlouho může existovat demokracie bez demokratů?) a nevýrazných společenských elit, v situaci nefunkčnosti voleb jako nástroje k řešení politické krize. Tandemu Zeman–Babiš se prakticky podařilo vyřadit z chodu země klíčovou demokratickou instituci, Poslaneckou sněmovnu a vykolejit tím ústavní pořádek založený na parlamentní formě vlády. Do arzenálu metod manipulace veřejností vedoucích ke změně od svobodného a demokratického režimu k autoritativní formě vlády patří také metoda nazývaná dle jejího autora „Overtonova okna“. Je často zmiňovaná konzervativci jako nástroj změny kulturně společenských a morálních zásad ve společnosti, ale dobře se hodí také jako popis techniky, kterou k dosažení svých cílů používají Babiš s komunisty a Zeman s okamurovci. Spočívá v tom, že se původně morálně nepřijatelné, většinou odmítané v několika systematicky navazujících krocích, prosadí jako správné, většinou podporované a jedině přípustné. Lze to aplikovat jako metodu k prosazení cílů i mimo výslovně morální téma. U nás by se kroky počínající nastolením většinově nepřípustného postoje či tématu přes obhajobu diskuse o něm a následně zmatení uváděním krajních případů, kdy se může jevit jako přijatelné řešení a s opakovaným přejmenováním tohoto jevu nebo tématu, aby se odstranila negativní asociace spojená s původním pojmenováním, a tak dále až k uvedenému výsledku, blížila známé salámové metodě. Příkladem využití může být postup legitimizace okamurovců a participace komunistů na vládě, nebo neústavní formy vlády bez důvěry v Poslanecké sněmovně zdánlivě legitimizované vůlí lidu a výsledky voleb.

K uchování svobody a demokracie u nás však trvale zahraniční ukotvení republiky nestačí. Rozhodující bitvu bude třeba znovu svést na domácím poli. A v současné době se zdá, že největší předpoklady k úspěchu mají malé aktivní skupiny angažovaných občanů. Možných důsledků jejich veřejných postojů, které mohou mobilizovat širší demokratickou veřejnost, se dnešní držitelé moci obávají nejvíce. Vědí, že takto nedokáže jednat lůza, ale jen svobodný lid. Ve chvíli, kdy z ulic směrem k Poslanecké sněmovně, ke Strakově akademii a k Hradu hrdě a hlasitě zazní: my nejsme lůza, my jsme lid, budou dnešní političtí představitelé vědět, že prohráli. Přísahali na Ústavu, ve které stojí, že moc v demokracii nepatří jim, ani lůze, ale lidu.