1.
Jistě, byla to důstojná slavnost. Ale ráz důstojného státního aktu, na rozdíl od některých řádových dnů, měly i obě inaugurace Miloše Zemana.
Přesto jsem měl, i když se opakovaly stejné prvky, na jaké jsme si při prezidentských inauguracích po listopadu 1989 zvykli, pocit nového začátku, nové éry (kéž se nemýlím). Ti, kdo se mohli slavnosti osobně zúčastnit, hovoří o příjemné atmosféře.
Jaký kontrast ke stále novým hrůzám, které nyní vycházejí najevo o příslušnících Zemanovy skvadry, kteří se chovali spíš jako rabující vojenská jednotka než jako správci veřejného majetku.
Pavlův projev po složení přísahy byl také příjemný: stručný, moudrý, s dobře odváženou mírou distance od předchozí zemanovské éry.
Na balkón do třetího hradního nádvoří kromě prezidenta a jeho ženy „přišla“ i (zrestaurovaná) standarta, kterou svého času svěsila a odnesla umělecká skupina Ztohoven a nahradila ji červenými trenýrkami: přichází normální prezident, praporec se tedy může vrátit domů.

2.
Zaujalo mě, jak organizátoři slavnostností odvažovali blízkost k událostem roku 1989: „Pravda zvítězila,“ řekl v projevu Petr Pavel; člověku při tom ovšem v uších zaznělo ještě jedno, nevyslovené slovo – pravda a LÁSKA zvítězily, to tolik vysmívané heslo Václava Havla… (Bylo ovšem dobře, že Petr Pavel slovo láska neřekl, o lásce může mluvit umělec, dramatik, ne voják.)
Ještě větší připomínkou roku 1989 měla být účast zpěvačky Marty Kubišové, jedno z avizovaných „překvapení“ Pavlovy inaugurace, zpěvačka však onemocněla. Doufám, že nemoc nebyla nijak obtížná a přeji Martě Kubišové, aby se dožila nejmíň sto roků a pořád ve zdraví – ale bylo dobře, že se její vystoupení neuskutečnilo; nezapadlo by myslím do Pavlova vyhlášeného programu překonávat rozdělení a zasypávat příkopy; pro ty naše spoluobčany, které by bylo dobře uklidnit a – pokud možno – odvést z vlivu hecířských serverů, by byl zpěv Marty Kubišové něco jako červené sukno pro býka (myslím, že to nemusím dále rozebírat a vysvětlovat).

3.
Petr Pavel je čtvrtý prezident České republiky, a kdyby se započítali i prezidenti Československa včetně nedemokraticky zvolených komunistických hlav státu, je dvanáctý; když se spočítají všechny pražské prezidentské inaugurace od roku 1918 (čtyřikrát byli zvoleni T. G. Masaryk a Václav Havel, ostatní jednou, dvakrát nebo třikrát), má ta letošní Pavlova pořadové číslo 27.
Otázka pro věřící katolíky: kolik z dvanácti českých a československých prezidentů si přálo, aby po jejich volbě či inauguraci zaznělo ve svatovítské katedrále děkovné Te Deum? Odpověď zní: tři – praktikující katolík Emil Hácha a pokřtěný nevěřící Petr Pavel.
A Klement Gottwald, v jehož případě šlo ovšem o odpornou přetvářku, která měla uklidnit věřící – jejichž pronásledování se mezitím již připravovalo.

4.
Volám: važme si demokracie, važme si demokracie, VAŽME SI DEMOKRACIE!
Právě v den inaugurace českého prezidenta Petra Pavla byl na druhém konci světa zvolen nový prezident Čínské lidové republiky – tedy země, kterou nám Pavlův předchůdce Miloš Zeman kladl za vzor a kam se, podle svých slov, jezdil učit, jak „stabilizovat“ společnost.
Volilo se jen v parlamentu (ovšemže jakkoli jinak, jen ne demokraticky zvoleném), volilo se všemi hlasy bez jediného hlásku proti nebo zdržení, bez protikandidáta, bez jakékoli předvolební kampaně. Soudruh Si byl zvolen do vrcholné státní funkce (důležitější jsou ovšem jeho funkce stranické) potřetí – ačkoli i v Číně měli až dosud zákon, který znemožňoval komukoli na úřad prezidenta kandidovat třikrát po sobě.