Spisovatel Salman Rushdie byl srpna vážně zraněn mladým mužem, v Americe narozeným synem šíitských přistěhovalců. Stalo se tak v Chautauqua Institution, uznávaném protestantském vzdělávacím středisku ve státě New York. Na Rushdieho jsme již pozapomněli; na světě se dějí stále nové hrůzy... Ale když byl za svůj román Satanské verše v únoru 1989 íránským duchovním vůdcem Chomejním stižen rozsudkem smrti, šokovalo to celý svět...
Když nevím, tak se zeptám. Otázka je vnímána jako výraz nevědomosti. Mnozí se neptají, aby nevypadali hloupě. Přesto jsou otázky v našem životě velmi důležité a jsou jedním ze základů našich vzájemných vztahů. Pán Ježíš dostal otázku člověka, který přemýšlel o celém lidském životě – nejen o čase, který žije zde na zemi: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“
Po krátké čtrnáctidenní dovolené se zase sešla naše vláda. Nejprve neoficiálně na zámku v Liblicích (ne, tento krásně udržovaný zámek nepatří vládě, nýbrž Akademii věd); odpočatí ministři a ministryně diskutovali až do dvou do rána. Následující (vlastně tentýž) den se konala řádná schůze vlády. O čem rozhodla odpočatá vláda? Jistě, o řadě věcí, ale pokud jde o tři nejsledovanější témata, tak o dvou (zatím?) nerozhodla vůbec, o třetím podivně...
Víte, co je to Brežněvova doktrína? Pro moji generaci zásadní věc! Teorie – a hlavně praxe! – omezené suverenity „socialistických“ zemí, zemí sovětského bloku, před rokem 1989. Projevem této doktríny byl i vpád vojsk Varšavské smlouvy – tedy jednotek plně suverénního Sovětského svazu a omezeně suverénního Polska, Maďarska, Bulharska a Východního Německa do o suverenitu usilujícího Československa...
Přes dílčí výhrady si myslím, že nám dnes vládnou ty nejlepší z relevantních politických sil, které lze na naší politické scéně najít. Stávající opozice není alternativou, pod jejím vedením by situace byla daleko horší, ne-li přímo blízka katastrofě...
Někdy během roku 1916, přesnější datum není známo, přiletěl šrapnel a zasáhl vojína Valera do hlavy. Zranění vypadalo děsivě a dědeček, jak se říká, chytil příležitost za pačesy. Začal mluvit z cesty, spolubojovníky nepoznával, v noci křičel ze spaní. A tak z polního obvaziště putoval přes polní špitály až do pražské Invalidovny...
„V Itálii na rozdíl od anglosaského světa konzervativec musí být katolík,“ říká Francesco Giubilei, mladý (narozen 1992) italský konzervativní teoretik. „I díky tomu máme větší slabost pro sociální stát, a ovšem nás víc trápí etická témata. V Itálii je konzervativec proti potratům, nechce, aby dva gayové mohli adoptovat děti. Přijímá katolický pohled na život.“ Čte se to, pro českého katolického konzervativce, ovšemže moc příjemně, ale najednou zasvítí varovná kontrolka...
