Byla to až do roku 1945 z velké části německá čtvrť. „Ve třídě nás byla půlka kluků Češi a půlka Němci, za první republiky zde už německé rodiny posílaly děti šmahem do českých škol, aby měly v životě lepší možnosti,“ říkal mi před lety jeden starousedlík. „Pak ovšem přišla válka a Němci šli na frontu a my Češi ne. Němci nasazovali Němce ze Sudet a už vůbec z protektorátu na nejtěžší úseky, z mé třídy tam zařvali všichni...“
Unavuje nás to. Zátěž a omezení kvůli kronaviru. Tohle je zakázané, a tohle se už zase smí – ale na jak dlouho? Míra nebezpečí se počítá jednou tak, a jednou jinak, závažnost kritérií se mění… Konce to nemá. Vláda slibuje zrušení těch či oněch restrikcí, pak ale místo omezení restrikcí ještě přitvrdí, nemocných ubývalo, a zase jich přibývá...
Tak už dost o Trumpovi! Rád bych to řekl; rád bych slíbil především sám sobě, že už se k tomu pánovi nebudu vracet – ale nemůžu to slíbit... A tak ještě o něm. Také Skleněnému kostelu dlužím několik vět o tom, v čem spatřuji pozitivní přínos Trumpovy éry v Bílém domě...
Donald Trump především s oblibou rušil uzavřené smlouvy. Kromě Pařížské dohody o boji s globálním oteplováním z roku 2015 to byla na prvním místě pracně vyjednaná mezinárodní smlouva o íránském jaderném programu; i když ostatní signatáři vyhlásili po americkém odstoupení od smlouvy, že ji budou i nadále dodržovat, ze zdi kolem íránských jaderných plánů odchodem Ameriky vypadl její úhelný kámen...
Zlý sen je pryč, chtělo by se říci, Donald Trump už není prezidentem USA. Na jeho místo přišel někdo, kdo, prohraje-li příští volby, nebude hecovat miliony svých stoupenců proti hlasování, soudům, sněmovně... Proti pravidlům, proti slušnosti i zdravému rozumu. Jenže...
Začala veleakce jménem Očkování Národa. Dlouho se o ní mluvilo, vláda měla dlouhý čas na přípravu. Využila toho času? Ne, jak jinak. Čekal snad někdo něco jiného? První den velekace proběhl se spoustou nepořádků a organizačních zmatků. (Připomenu jen něco.) A také nemalých obtíží zejména pro pro staré lidi, o které šlo. Ale, řekněme si, tak nějak zhruba a v hlavních rysech to fungovalo...
Užhorod spojuje československou architekturu první republiky se šedivými stavbami komunistické éry. Bylo to jediné město, kde jsme si mohli dovolit taxi, starého mercedesa ze sedmdesátých let. Dovezl nás do hotelu Praha, jehož ceny za noc s vydatnou snídaní se pohybovaly pod cenou obědového menu u nás. Moje cesty přes hranice u nevelkého města Užhorodu byly dvě, stejně jako jsou dva pruhy ukrajinské vlajky...
