Před Arcibiskupským palácem v Praze hraje jakási komedie, to prý katolíci protestují proti panu arcibiskupovi; také prý katolíci píší papeži Františkovi, aby přijal kanonickou rezignaci pana arcibiskupa u příležitosti jeho 75. narozenin ihned, jakmile ji dostane...
Jedwabne nemá ani 2000 obyvatel; ale o žádném jiném polském maloměstě se dnes nemluví tak často jako právě o Jedwabnem – a důvod je smutný: je jím pogrom, který se zde odehrál roku 1941. Ovšem důvod je to nepříjemný ještě jednou: Jedwabne používají mainstreamová média v celé Evropské unii jako klacek proti polské vládě...
Poprvé jsme si tento problém plně uvědomili, když se italský politik Rocco Butiglione nemohl stát kvůli svým názorům eurokomisařem, ačkoli jej oficiálně navrhla italská vláda a byť se před poslanci Evropského parlamentu dušoval, že svůj názor bude zastávat jen v soukromí a ani v nejmenším jej nebude uplatňovat ve své práci člena evropské komise. Ne, ne, nešlo to...
Dokázali byste rekonstruovat, kolikrát už od sněmovních voleb která politická strana či hnutí jednala se kterou stranou či hnutím? A o čem? Jednotná kandidátka Národní fronty nám zatím opravdu nehrozí, ale politika jako spor postojů a idejí se, řekl, bych, den za dnem víc a víc vyprazdňuje. Je to ještě soutěž postojů a idejí?
Moje vzpomínky jsou z raného dětství. Vidím se, jak jdu s babičkou ze samoobsluhy. Samoobsluha je kupodivu pořád na stejném místě. Stejně jako knihkupectví, ale to je vzpomínka o dvacet let pozdější: jsem mladý student přijel jsem za dívkou z ročníku; koupil jsem pro ni na náměstí sbírku veršů a vydal se ji hledat nahoru do sídliště...
Jsme míčky vyhozené vzhůru.
Náš život je let
na několik let,
tam, zpět.
A dopadáme unaveni.
Ptáme se
meteoritu,
který leží vedle nás
na studené zemi:
„Jaké je to ve vesmíru, bratře?“
Kazimír, Kazimierz – slyšíte, co to zní v tomto starém slovanském jménu? Ne, to není žádná náhodná shoda slovních základů, které člověka napadnou, je to tak: Kazimír byl ten člověk, který kazil mír, vyvolával spory, rozpoutával válku, a proto vládl a lidé mu dali takové jméno, jelikož se jim takové chování líbilo, imponovalo jim... Tak jako většině českých voličů v letošních prezidentských volbách. Rozdíl je jen v tom, že tehdy, ve středověku, byli lidé upřímní, ne jako dnes. Už jsem dlouho nebyl ve svých oblíbených Drážďanech (nemám prachy...), a tak nevím, jestli je tam ještě tak zvaný Fürstenzug: dlouhá řada vyobrazení saských knížat z doby středověku – i tam se to projevuje, vládcové mají začasté přízviska jako „der Streitbare“, to je, řeklo by se dnes, „Konfliktní“, ten, který miluje spory. V pravěku ani ve středověku by nikdo nenutil Miloše Zemana, aby říkal, že bude méně arogantní ke svým oponentům... Stejně to vydržel jen tři minuty, než slovně napadl redaktora České televize...
