Teolog, kterého papež František ve své encyklice Laudato si´nejčastěji cituje, je Romano Guardini (1885–1968), první „profesor katolického světového názoru“ na Filozofické fakultě univerzity v Mnichově...
Všimněme si, že národohospodářský růst je něco, o čem se nediskutuje... Ale kam až může vlastně ekonomika růst, napadne nás logicky, někde, byť třeba velmi vysoko, musí být jakýsi strop... Ale i na to existuje v oficiální propagandě vhodné heslo: trvale udržitelný růst – když se budeme chovat tak a makově, růst donekonečna prý je možný... Můžeme tomu věřit?
Český ministr životního prostředí v přímém vstupu ve veřejnoprávní televizi hezky mluvil o tom, jak složitá jednání se to v Paříži vedou a jak se bude jednat jistě ještě celou noc – ale když měl říct, jak a s kým tedy právě teď jednal on, začal poněkud koktat a vlastně jen řekl, že se ladí postoje s ostatními členy EU... Naše plná státní suverenita je už jen slovo, floskule v ústavě.
V letošním adventu se probírám různými pasážemi encykliky Laudato si´(celou ji určitě ani zdaleka neproberu) – a doufám, že moje čtenářské zápisky a ohlasy jsou zajímavé i pro čtenáře Skleněného kostela. Dnes bych chtěl ale jeden článek Laudato si´ vypíchnout, zdůraznit tím, že jej vůbec nebudu komentovat: jen jen doporučím vaší pozornosti, vážení čtenáři...
Od určité chvíle (a papež historicky neanalyzuje, od kdy, ale teď tomu tak je) se trh, abych tak řek svými slovy, z řetězu utrh – a ve snaze zajistit odbyt „tíhne k vytváření nutkavého konzumistického mechanismu“.
Uprchlická vlna v Evropě zasáhla i vnitřní politiku v České republice. A to přesto, že od začátku roku naše země zaznamenala příchod pouhých 8 tisíc ilegálních imigrantů a jen 122 z nich zde požádalo o azyl. Imigrační krize zasáhla hraniční a průchozí země a Německo, ostatních států se dotkla jen nepatrně. Málo povzbudivá je celoevropská absence skutečných demokratických lídrů, která se v této situaci ukázala. Vzácnou výjimku představuje kancléřka Merkelová...
Je-li ekologická krize výrazem či vnějším projevem etické, kulturní a duchovní krize novověku, nelze si namlouvat, že uzdravíme svůj vztah k přírodě a životnímu prostředí bez uzdravení všech základních mezilidských vztahů. Nelze totiž prosazovat vztah k životnímu prostředí a nedívat se na vztah k ostatním lidem a k Bohu. Staví-li člověk do středu sám sebe, dává nakonec absolutní prioritu svým podružným zájmům a všechno ostatní se stává relativním...
