Zpravodajská média a politikové reagují pochopitelně okamžitě – my ostatní se ze šoku vzpamatováváme jen postupně. Drsné české přísloví o tom, že člověk si zvykne i na šibenici, nemá, domnívám se, pravdu...

Bylo to silné politické a mediální zdůrazňování účinnosti přijatých legislativních a policejních opatření, že jsme si mysleli či nějak podvědomě cítili (nebo: že jsem si myslel, ať mluvím za sebe), že už se teď minimálně několik příštích let po Paříži v Evropě už žádný další teroristický útok opakovat nebude?
Bude. Nevíme, jak se bránit.
Vedeme válku – a nevedeme válku, protože každá válka, každý, kdo prožívá válku, ví, že každá válka jednou skončí, ale kdy skončí islámský terorismus?
Tak teď to byl Brusel, město premiérů, ministrů, poslanců, hranolků, čokolády, čurajícího chlapečka a piva. Obyčejný, pohodlný, ke všemu trochu lhostejný, tolerantní, skrytě absurdní, užvaněný, v zásadě beznázorový, konzumní způsob života dnešního Západu – versus připravenost vraždit, versus ochota sám umřít pro nějaké, pro nás nepochopitelné přesvědčení. Nemůže být větší kontrast.

Kromě hrůzy a přirozeného strachu je v naší pocitové reakci myslím i jakýsi pocit nespravedlnosti: přece, ať jsme jacíkoliv, takhle umírat a takhle žít ve strachu si nezasloužíme! Opět umírali obyčejní lidé, kteří byli na cestě do práce nebo do školy, cestující, kteří čekali na svůj spoj v letištní hale, obyčejní lidé, staří, mladí, občané různých zemí... Co k tomu dodat? Umíraly lidské bytosti, které se provinily tím, že byly v nějakou chvíli v zemi, která není pod kontrolou Islámského státu. Mohli to být křesťané, ateisté i muslimové (při loňském teroristické vraždění v Paříži přece zahynuli i muslimové).
Oběti, které byly v nějakém okamžiku ve městě, které má jakousi symbolickou hodnotu: v místě, jehož jméno lidem na celém světě cosi říká, je spojené s určitou konkrétní představou: Paříž, jež se ráda představuje coby „město světel“, metropole veselého, konzumního, západního způsobu života, a nyní Brusel, hlavní byrokratické centrum Západu, sídlo Evropské unie i Severoatlantické aliance.
Ve městě, jako je Székésfehérvár nebo Golčův Jeníkov, ještě teroristický útok nebyl. (Ruský Beslan, to je jiný případ: leží v území, kde ruský imperialismus už desítky let vede skutečnou, pravidelnou válku proti místním obyvatelům, a na děsivém počtu tamních obětí měl lví podíl i neprofesionální způsob zásahu ruských bezpečnostních sil.) Ale i ten, kdo žije v Golčově Jeníkově či Székésfehérváru, se může stát obětí teroristů, stačí, aby si jel do metropole cosi vyřídit nebo jel k lékaři. Všichni cítíme, že je to loterie smrti, z níž únik neexistuje...

Umírali lidé a nemáme k tomu co dodat. Že bychom kromě ozbrojených a legislativních opatření také společně, a to oficiálně, v čele se svými vladaři, volali k Bohu o pomoc, jako to v dobách ohrožení činili naši předkové, to si už ani neumíme představit. Výzvu k modlitbě, k postu a k obrácení, jaké vykonali obyvatelé Ninive v Bibli po kázání proroka Jonáše, už naše civilizace nevyslyší. V určitém smyslu je pro nás jako pro civilizaci k záchraně již pozdě. Takže svůj kalich si dopijeme.


Hledání