O svátcích jsme byli na koncertě, kde se hrály i klasické melodie. Snažila jsem se svého pětiletého syna udržet aspoň trochu v klidu, a tak jsem mu přibližovala dění okolo nás různými komentáři. Když vedoucí cimbálové muziky Vizovský Juráš ohlásil, že zazní Turecký pochod od Wolfganga Amadea Mozarta, pošeptala jsem mu do ucha: „Poslouchej, to znáš, to občas hraju na klavír.“ Turecký pochod je totiž asi jediná skladba, která mi zůstala v paměti od dob, kdy jsem se učila hrát na piano. Chlapec ale koukal všude možně, tvářil se trochu nepřítomně, těžko říct, jestli mě slyšel a na co zrovna myslel. Takže žádná reakce. Potom se skladba rozezněla. Po prvních deseti taktech se mu najednou rozzářily oči a on skoro vykřikl: „Jé, mami, to znám, to někdy hraješ na klavír!“ Situace jako z nějakého sitcomu.

Právě takové jsou někdy i naše dospělé reakce. Mnohdy se nám někdo snaží dobře poradit, vyložit situaci, osvětlit to či ono, jenže samotná rada, třebaže dobře míněná, nestačí. Dokud člověk nezakusí, dokud si věci sám neohmatá, dokud se ho skutečnosti osobně nedotknou, není často schopný přijmout tu či onu informaci. Stejně to máme i v duchovním životě. Kolikrát nám Bůh do ucha šeptá to, co právě potřebujeme slyšet. To, co by nám pomohlo rozpoznat situaci a zorientovat se v ní. Jenže naše oči jsou obrácené někam jinam a Boží slovo, které se skrývá ve vánku, se dotkne našich uší, ale do srdcí už nám často nesestoupí. Teprve když sami zakusíme, teprve potom se nám otevřou oči a my najednou s velkým objevitelským nadšením nalézáme. Hospodin nás dobře zná, a proto když chtěl přivést lidi ke spáse, nezůstal jenom u slov. Poslal svého jednorozeného Syna, který se stal tělem, aby svatý Jan Evangelista mohl napsat: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života“ (1 Jan 1, 1).

Pamatujme na to, když budeme chtít lidem svědčit o Bohu. Nestačí, abychom druhým lidem o víře mluvili. Musí ji na nás také vidět a moci se jí dotknout. Jistě, takové svědectví vyžaduje osobní nasazení a otevřené srdce. Znamená také vydat sebe sama druhým všanc. To je jistě riskantní. Láska ale musí riskovat, jinak zůstane jalová a nedůvěryhodná. Přeji sobě i vám, aby se nám dařilo vydávat Bohu právě takové svědectví.


Hledání