Sledujeme premiéra, jak (chlapácky bez kravaty) nosí květiny na sjezd Strany zelených; litujeme figurantku, která se s Vlastimilem Tlustým (pravda, v plavkách, ale přece...) noří pro odhalení metod české politiky do vířivky... Smějeme se  morálnímu rozhořčení šéfa ČSSD Jiřího Paroubka, který se rozohňuje, jako kdyby netušil, že příští aféra může být stejně dobře o něm a o jeho lidech. Koukáme do telecí tváře mladého poslance Moravy a divíme se jeho naivitě; zatrne nám při profesionalitě Marka Dalíka, který se jako zkušený vlk návnadě, na niž se chytil Morava, jenom vysměje... Nemáme iluze o české politice s jejími mladičkými Jamesy Bondy a jejich údajně nic netušícími a jen žertujícími představenými...

Ale tážeme se možná: nakolik jsou legitimní metody, kterými byl – aspoň kousek – tohoto marasmu zveřejněn a vystaven hanbě.

Již před první světovou válkou se americký spisovatel Upton Sinclair pod falešnou identitou podíval na chicagská jatka a odhalil, jak a z čeho se tam vyráběly konzervy... Ale žijícím klasikem reportáže se skrytou identitou je německý novinář Günter Wallraff (nar. 1942), který zejména v 70. a 80. létech pronikl pod falešným jménem do nejrůznějších prostředí. V předmluvě ke své nejznámější knize Ganz unten z roku 1985 (česky Až na dně, 1987) – v níž píše o tom, co zažil s falešnou identitou tureckého gastarbeitera Aliho – Günter Wallraff píše: „Člověk /rozuměj: novinář, pozn. F. Sch./ se musí přestrojit, aby mohl demaskovat společnost, musí klamat a přetvařovat se, aby objevil pravdu.“

V roce 1981 skončila jedna z nekonečné řady žalob „potrefených hus“ proti Günteru Wallraffovi u spolkového soudního dvora rozsudkem, v němž soud přiznal tomuto novináři právo zveřejnit, co vypátral pod falešným jménem v redakci bulvárního listu Bild o žurnalistických metodách tohoto titulu – protože, jak se pravilo v odůvodnění rozsudku, odhalil „závažné nepořádky“ (gewichtige Mißstände), ukázal „zrůdnou podobu žurnalistiky“ (Fehlentwicklungen eines Journalismus) a „ve vysokém stupni“ (in hohem Maße) existuje veřejný zájem na jejím odhalení. Koncern Springer podal proti tomuto rozsudku ústavní stížnost u německého Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe; ten sice nálezem z roku 1983 zpochybnil etickou oprávněnost Wallraffova postupu (ist sittlich nicht zu billigen), ale rozsudek nižší instance nezrušil.

U nás je Janek Kroupa (mimochodem, syn filozofa a politika Daniela Kroupy) svého druhu průkopník těchto novinářských metod; zabýval se, jak známo, kriminálním podsvětím, a nyní tedy „přešel do politiky“. Je dobře, že to udělal. V různých zemích, kde vládne svoboda tisku, existuje již velká řada jmen novinářů, kteří pracovali podobným způsobem, a dostalo se jim uznání: Nellie Bly, Barbara Ehrenreich, Michael Moore, Alfred Worm... Jack Anderson v aféře Watergate dosáhl svojí novinářskou prací odstoupení prezidenta USA Richarda Nixona – jen tím, že zveřejnil fakta o jeho nelegálním postupu při volební kampani (souhlas s vloupáním do centrály konkurenční Demokratické strany) a následném lhaní při snaze zatušovat aféru. Robert Ezra Park, který psal o sociálních poměrech v Chicagu, byl povolán na katedru sociologie tamní univerzity.

Zatím ať pracuje v televizi – ale jednou by měl mít své místo mezi vysokoškolskými profesory i Janek Kroupa.