A ještě jedna poznámka z Medjugorje.

To bylo v době, kdy už si tehdejší jugoslávské úřady na zjevení víceméně zvykly (mám za to, že jugoslávské komunisty příjemně překvapilo, že Panna Maria se nesnaží o změnu politického režimu) a – jak si vzpomínám – vysoký představitel tehdejší Bosny a Hercegoviny se na kameru rakouské televize vyjádřil, že Jugoslávie je otevřená země a pokud někdo přijíždí z náboženských důvodů, „a to je zde ten případ, my říkáme dobro došli!“ Se zjevením se smířili, vláda komunistů se zdála nekonečná a všichni turisté byli vítáni... Válka, která měla přijít, v nedohlednu.

Tehdy se v Medjugorje postilo v pátek o chlebě a vodě mnoho lidí. A jednou jim Panna Maria vytkla, že „půst dodržují jenom jako nějaký lidový zvyk“ – ano, jako by se páteční půst stal součástí místního folklóru. Prostě se to tak dělá... Jak rychle se něco stane součástí jakési tradice, jak snadno taková tradice zmrtví!

Panna Maria v Medjugorje často vyzývala: „Modlete se srdcem.“

Nejde o to, odříkávat nějaká slova... („Nic mi to neprospěje / listovat nebeklíčem, / modlit se neuměje / zůstanu nevyslyšen,“ napsal v jedné své básni Jaroslav Seifert.) Nejde ani o to, radovat se z toho, jak krásně si dokážu vymýšlet trefné formulace, modlím-li se svými vlastními slovy. Nic mi neprospěje ani to, budu-li se modlit dlouho (a v medjugorských modlitebních skupinách říkali „krátká modlitba“ takové, která trvá „jenom“ hodinu) – nebudu-li se modlit srdcem, v přítomnosti a s přítomností svého srdce.

A stejně to platí o postu. Máme-li se duchovně a smysluplně křesťansky postit, abychom Bohu přinesli svůj (tak malý) dar, abychom podpořili sílu své modlitby, abychom sobě i druhým získali Boží milost – musíme se modlit vědomě, s jasným úmyslem a s láskou. Jinak jsme jen sportovci v jedné sportovní disciplině.

Totéž říká svatý apoštol Pavel (1 Kor 13, 1): „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.“