(Polemika s článkem Maxe Kašparů „Nový pastýř, staré ovce“, viz - http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3408 .)

„Řím jmenoval nového pražského arcibiskupa a já měl po delší době v lůně matky církve opět důvod k radosti,“ začíná svůj hodně čtený a hojně citovaný článek v internetovém magazínu Christnet Max Kašparů, takto jáhen, lékař, publicista, neúspěšný kandidát do Senátu a můj žák v době, kdy jsem učil na Teologické fakultě Jihočeské univerzity.

„...já měl po delší době v lůně matky církve opět důvod k radosti...“ Tak když čtu podobnou úvodní větu, musím se přinutit, popravdě řečeno, silou vůle přinutit, abych vůbec četl dál. Nemám rád, když někdo, než začne uvažovat o Církvi, sehraje nejdříve etudu své vlastní distance od Církve, která je, jak krásně řekla při svém procesu svatá Jana z Arku, „to samé jako Kristus“: zde se úmyslným použitím zastarale znějícího výrazu „lůno“ Církev ironizuje – a pak se dodává, že žít v Církvi je vůbec trvalé utrpení: než je nějaká radost, trvá to delší dobu; kolik měsíců nebo let žil Max Kašparů „v lůně“ bez jediné radosti, se sice konkrétně neuvádí, ale, říká se jasně, krátká doba to nebyla... Nerozumím ani trochu podobnému postoji, třebaže je v bohatých společnostech západního světa častý, a řekl bych, módní; pro mě je život v církvi stálá a permanentní radost, nepotřebuji k tomu nějaké nové jmenování, já jsem šťastný jako blecha z každé prožité mše svaté, z každého pomodleného růžence, tedy prakticky denně. Když se někomu Církev nelíbí, může z ní vystoupit, nikdo v ní nikoho nedrží násilím.

Poté, co se obuje do českých novinářů (ti podle mě přitom referovali o novém arcibiskupovi vcelku informovaně, a nadto korektně a slušně), přistoupí Max Kašparů k věci. Věci, o které mu jde, jsou vlastně dvě: jednak předvést své publicistické mistrovství, a tedy celý gejzír zemědělských metafor od „ovčince, ve kterém jsou sice ještě nějaké ovce, ale vlny už mnoho nevydávají“, přes obrázek oveček, které „přeskakují dobrovolně přes ohradu ven“ až, to je pointa, k „starému beranímu trusu“. No. A druhým záměrem je vykreslit co nejhorší, nejpesimističtější obraz Církve.

V české katolické Církvi není nic, co by se dalo pochválit, Kašparů si nevšiml ani nového kláštera trapistů v Novém dvoře, což je přitom místo modlitby, ze kterého se šíří tolik neviditelné milosti a dobra, až je to skoro i pouhýma očima vidět, neví nic o dalších místech nové, hluboké kontemplace – kontemplace ho nezajímá, mniši z Nového dvora nejsou zváni do televizních diskusní pořadů, proto neexistují. Max Kašparů chce Církev „významnou“, tedy takovou, která má viditelný mocenský, společenský vliv; ale před ním kéž nás náš nebeský Mistr chrání a ochrání: to nejpodstatnější, jediné podstatné, spása duší, se děje ve skrytu a míru.

Katolická Církev v Čechách (ještě že nemluví o Moravě a Slezsku!) je podle Maxe Kašparů mlýn, který sice ještě klape, ale už nemele; katolická Církev v Čechách je ovčín, kde jsou sice ještě ovce, ale „vlny už mnoho nevydávají“ (tedy – sláva, nějakou přece!). Náboženská praxe je „v postupném a znatelném úpadku“ a „kostely se vyprazdňují“. Z Církve odcházejí ne snad ti povrchní a hloupí, ale právě věřící „přemýšlivější a duchovně náročnější“. Co to je za kategorii „duchovně náročnější“, to opravdu nevím – ale je to patrně mentalita chápání Církve jako určité duchovní provozovny služeb, a věřících jakožto publika, které hodnotí předvedený výkon, a není-li spokojeno, odchází. Že homiletika a krása liturgie je u nás v úpadku, o tom není příliš pochyb, ale starost věřících není jenom přijít do kostela a najít tam, jak Max Kašparů metaforizuje, „plný žlab“, nýbrž žít i mimo kostel v rodinách, ve společenstvích a církevních hnutích plný život s Pánem; že uplynulá léta, která Max Kašparů tak špatně hodnotí, byla i dobou mimořádného rozvoje laické aktivity, že právě různá společenství a hnutí jako místa, kde probíhá současný duchovní kvas, to autor článku vůbec nevidí. Problémem laiků je podle něj naopak to, že se nedovedou „s vlastním křesťanstvím identifikovat“. No. Neidentifikovaný křesťan je opravdu špatný křesťan, s tím souhlasím.

Zoufalé je ovšem především kněžstvo, „prořídlá skupina“, která se dělí na pět částí: 1. přestárlí (tedy moc staří, moc dlouho žijící, už měli být mrtví...), 2. nezkušení (střední věk zřejmě úplně chybí), 3. nemocní, 4. unavení a 5. problémoví; kněží jiného druhu, kněží svatí, zbožní, obětavě a vzorně sloužící – ti prostě vůbec nejsou. Normální je, že kněží „svůj úřad opustili zcela ve smyslu kanonického práva“; ti ostatní, kteří tak ještě neučinili, „vnitřně tápou na cestě ke kněžské identitě“. Jak říkám: aspoň nějací kněží svatí, zbožní, obětaví, vzorně sloužící? Ne, ti podle Maxe Kašparů vůbec neexistují. Tak to je to potom těžké.

Max Kašparů si přitom nevymýšlí, jen vidí Církev určitým – ironickým a negativistickým – filtrem, mnohé problémy, o kterých píše, jsou reálné. Část českého národa skutečně Církev „pasivně trpí, další část toleruje, zbytek ji nemá očividně rád“ – ano, to je jistě pravda, ale oblíbenost a popularita není pro učedníky ukřižovaného Mistra sama o sobě žádnou hodnotou: je třeba rozlišit, zda nás „očividně nemá ráda“ jako znamení spásy a memento svědomí většina, která se jako v Sodomě propadá do stále větší nemravnosti, nebo zda nás nemá ráda většina, která hledá Světlo, a my jí v tom stíníme – to je klíčová otázka, ale toto rozlišení Maxovi Kašparů „očividně“ uniká, není to v jeho zorném poli, popularita je pro něj hodnota sama o sobě... Potom je to těžké.

Je třeba zajet na hlubinu.

Je třeba začít se, jak nás to učí Pán Ježíš, modlit a postit. O modlitbě a postu není v článku Maxe Kašparů ani slovo. To je potom těžké. O lásce k Němu, o Něm, jako o znamení, jemuž se bude odporovat, o tom, že svou Církev si vede On sám, a my mu máme naslouchat a nechat se Jím povolně vést – také ani slovo. Že o obrazu Církve nerozhodují v první řadě dobří manažeři, nýbrž světci (a ti u nás jsou!!!) – také ani slovo.

Asi je Církev Maxe Kašparů ne úplně, ale přesto trochu jiná Církev než ta, ve které žiji.