Dnes jsem si všimla, že kus Prahy se v pohledu od Kajetánky mihotavě třpytí. Aha – předjaří. Doba mimořádností…  Až se zazelenají stromy, bude to sice hezké – ale z vody odtud nebude vidět vůbec nic. A dřív než v předjaří se zase hladina řeky nemihotá a netřpytí. Předjaří je takový trochu tajuplný čas. Něco jako doba, kdy se, na chviličku, na škvírku, otvírá nějaký přístup k pokladu, k něčemu, co jindy přístupné není…

Tenhle pocit mi možná zůstal z doby, kdy jsem (pořád dokola a pořád s nadšením) četla knížku o jihomoravském lužním lese, která byla vlastně komentářem k mnoha překrásným (černobílým) fotografiím. A v jednom odstavečku autor vysvětloval, že fotografovat tam chodí v předjaří, protože to je jediná doba, kdy tento les dovolí člověku, aby do něj vstoupil – půda ještě nerozmrzla, tak se na ni dá stoupnout,  a rostliny se ještě nezazelenaly, tak je možné projít a je něco vidět. A vstupu nebrání ani hluboký sníh, díky kterému není vidět terén a člověk může do sněhu zapadnout tak, že se sotva vyprostí…

Už roky ve mně každé předjaří  vybují touha  zachytit do kresby nebo malby předjarní barvy. Vrby to zahajují: mají jinou barvu, žlutší, pak už skutečně žlutou. A pak jeden strom za druhým mění barvu větví, když do nich začne proudit míza. Celá paleta okrů,  lomených červení až do fialové a žluté. Siena, siena pálená. A co by asi byla tahle barva? Jsou to olše: šedo-hnědo-fialovo…

Některý rok si představuji, jak by to bylo namalováno akvarelem, třeba tady od silnice, vodou z potoka, jiný rok si představuji suché křídy. A letos pastelky, speciální, celou škálu hnědí a šedí a pak tlumené tóny obyčejných barev. A jak by se kombinovalo…

Honem, než všechno zažene ostrá (a zase jinak krásná) jarní zelená, skoro jednolitá, živelná… Honem, než  přestane  tajuplné kouzelné období. Období naděje... Před Velikou nocí, která zazáří světlem.