Podnětem k napsání tohoto článku pro mě byla dvě setkání. První je z roku 2007, kdy jsem se, ještě jako nepokřtěný, vydal na poutní cestu do Říma s účastí na generální audienci Svatého otce Benedikta XVI. Setkal jsem se zde s poutníky z Moravy, kteří tvořili naprostou většinu v našem autobuse. Přišla pochopitelně řeč na tehdy ještě nového papeže a na jeho dílo. Nedlouho před tím vyšla encyklika Deus caritas est, které jsem byl tehdy plný. Kupodivu nikdo kromě mě ji nečetl, dokonce většina ani nevěděla, že něco takového vyšlo... Mým povídáním o obsahu encykliky však byli všichni velmi zaujati a jen si posteskli, že „takové věci“ se k nim holt nedostanou.

Druhé setkání je staré jen několik dní. Provázel jsem po Praze skupinu mladých katolíků, také z Moravy. Na otázku, jak prožívají svou víru v dnešní době, mi odpověděli, že je málo mladých nadšených a že víra je více tradiční než živá. Položil jsem svou oblíbenou otázku, jak je povzbuzují promluvy a texty Svatého otce. Dostalo se mi poměrně razantní odpovědi, že u nich je spíše taková ta lidová zbožnost a papeže moc nesledují.

Mně byla od Boha dána milost uvěřit ve skutečného Boha a jeho církev v den, kdy byl Joseph Ratzinger zvolen papežem jako Benedikt XVI. Moje prvotní hledání i cesta ke křtu byla naplněna kromě studia Bible a Katechismu, právě texty Benedikta XVI. Tato cesta, sama o sobě krásná a dobrodružná, byla právě díky duchovnímu spojení se Svatým otcem ještě krásnější.

Dovolte mi dvě citace, právě z Bible a Katechismu. „Nuže! Já ti říkám: Ty jsi Petr, na té skále zbuduji svou církev, a brány podsvětí před ní neobstojí. Tobě dám klíče nebeského království: cokoli svážeš na zemi, bude na nebesích svázané, a cokoli rozvážeš na zemi, bude na nebesích rozvázané.“ (Mt 16, 18-19) – „Papež, římský biskup a nástupce svatého Petra, je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících. Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat.“ (Katechismus, 882)

Evangelia jsou prodchnuta touhou apoštolů i prostých lidí po poznání Boha, touhou po jeho lásce a sjednocení s ním. Mistrem v tomto hledání je jim sám Boží syn – Ježíš Kristus. To on do čela církve, to je svého těla, jehož on je hlavou, postavil Petra. Už ne jako Božího syna, jímž byl a zůstává pouze on sám, ale jako člověka, který lidi po nanebevstoupení bude v této touze a hledání dále vést. K tomu Bůh o Letnicích sešle Ducha Svatého, který církev stále posvěcuje a sjednocuje. Ježíš zůstává se všemi lidmi v této církvi až do skonání věků, a to také skrze službu papeže.

Ve vyznání víry každou neděli říkáme: „Věřím v jednu svatou všeobecnou apoštolskou církev...“ Tím také věříme v církev v čele s nástupcem sv. Petra, jehož volbu v konkláve vede Duch Svatý. Jsem přesvědčen, že po každé volbě dostává nový papež pověření samotného Krista k vedení církve a tím také zvláštní požehnání a milost k povzbuzování ve víře a hledání Boha. Jinými slovy skrze jeho homilie a encykliky je vléván nový život, nová naděje a nová touha žít s Bohem do všech našich srdcí i společenství.

Na internetu lze v češtině získat všechny texty Svatého otce (www.radiovaticana.cz), na TV Noe můžeme v neděli ve 12 hodin sledovat přímý přenos modlitby Anděl Páně, ve středu v 10.30 přímý přenos generální audience.

Domnívám se, že pro dnešní svět je jednota věřících v čele s papežem velice důležitá. Možná je to to nejdůležitější, co nám chybí k tomu, abychom žili skutečný vnitřní život a tvořili živá společenství prodchnutá Duchem Svatým, který z nás udělá opravdové svědky života v Kristu.

Povzbuzujme se navzájem ve farnostech a společenstvích v tom, abychom se nechali obejmout láskou Svatého otce skrze jeho texty, které určitě mají moc naše společenství prostoupit touhou po novém životě s Bohem a novou radostí z víry.

Možná jsme příliš podlehli mediální masáži, že po velikém papeži Janu Pavlu II. byl zvolen jen jakýsi papež na přechodnou dobu. Přitom v čele naší církve je již šestým rokem veliký papež, kterého určitě stojí za to skutečně pozvat do našich srdcí. Benedikt XVI. nás do toho svého už dávno přijal.