Úvaha Sjednocujme se s naším papežem (www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2090:a&catid=14:t-spiritu&Itemid=8) mne přivedla na myšlenku přečíst si encykliku Svatého otce Deus caritas est, o níž se zmiňuje. A tenhle exkurs na stránky Radia Vaticana (www.radiovaticana.cz) pak vedl moje kroky k encyklice Benedikta XVI. Caritas in veritate z 29. června 2009. Je také pochopitelně zakotvena ve věcech víry, ale přitom se vyslovuje ke skutečnostem, které bychom mohli označit jako sekulární, totiž k sociální oblasti, takže je tato jejich křesťanská prezentace přístupná i nevěřícímu obecenstvu, tím spíš pak lidem věřícím. Tato encyklika je nanejvýš aktuální, a to nejen proto, že se vyslovuje k současné hospodářské krizi.

Svatý otec encykliku koncipoval k 40. výročí vydání encykliky Pavla VI. Populorum progressio na podobné téma, jejímuž poselství je věnována první kapitola a na niž a jiné prameny Benedikt XVI. navazuje.

Druhá kapitola je věnována rozvoji člověka v naší době. „Dnes je rámec rozvoje polycentrický. Aktérů i příčin zaostalosti i rozvoje je mnoho. Viny a zásluhy jsou diferencované. Tento fakt by měl vést k osvobození od ideologií,“ říká. „Světové bohatství v absolutních číslech roste, ale nerovnosti se zvětšují.“ „Dát najíst hladovým (srov. Mt 25,35.37.42) je etický imperativ pro univerzální církev, která odpovídá na učení svého Zakladatele, Pána Ježíše, o solidaritě a sdílení.“ „Je ... nezbytné, aby uzrálo solidární svědomí, které bude pokládat výživu a přístup k vodě za univerzální práva všech lidských bytostí bez rozdílů a bez diskriminací.“ „Důstojnost lidské osoby a požadavky spravedlnosti vyžadují, aby ekonomická rozhodnutí zejména dnes nevedla k přílišnému a morálně nepřijatelnému zvyšování rozdílů v bohatství a nadále jako prioritu sledovala dostupnost zaměstnání nebo jeho udržení pro všechny.“

Kapitola třetí uvádí do souvislostí bratrství, ekonomický rozvoj a občanskou společnost. Konstatuje, že „ekonomický, sociální a politický rozvoj, má-li být autenticky lidský, potřebuje prostor pro princip dobročinnosti jakožto výraz bratrství“. „Bez forem solidarity uvnitř trhu a bez vzájemné důvěry nemůže trh plně vykonávat svou ekonomickou funkci.“ „Ekonomická činnost nemůže vyřešit všechny sociální problémy pomocí jednoduchého rozšíření tržní logiky.  Musí být zaměřena na dosahování obecného dobra, o které se má starat také a především politická obec.“ Vyslovuje přesvědčení: „Každé ekonomické rozhodnutí  ...  má důsledek morální povahy.“ Pléduje za „úsilí o postupnou otevřenost těm formám ekonomické činnosti, jež je v celosvětovém měřítku charakterizovaná kvótami dobročinnosti a sdílení“. Domnívá se, že „řízení podniku nemůže počítat jenom se zájmy samotných vlastníků, ale také se všemi ostatními kategoriemi subjektů, které přispívají k životu podniku: pracující, zákazníci, dodavatelé různých faktorů produkce, cílová skupina“.

K rozvoji národů, právům a povinnostem a životnímu prostředí lze v kapitole čtvrté nalézt například tyto myšlenky: „Nezřídka se zaznamenává souvislost mezi vymáháním práva na zbytečnosti či dokonce na výstřelky i neřesti v bohatých společnostech a nedostatkem jídla, pitné vody, základního vzdělání či zdravotnické péče v jistých regionech zaostalého světa i na periferiích velkých metropolí. Souvislost spočívá ve skutečnosti, že individuální práva oproštěná od rámce povinností, které jim dávají plný smysl, se stávají pomatenými.“ „Vzájemné sdílení povinností aktivizuje mnohem více než pouhé vyžadování práv.“

„V posledních desetiletích se objevuje rozsáhlá oblast ležící mezi oběma typologiemi podniků.“ (To jest podniky typu profit a non-profit.) Jde o „novou obsáhlou a různorodou realitu, která spojuje soukromý a veřejný sektor, nevylučuje zisk, ale považuje ho za nástroj k uskutečnění humanitárních a sociálních cílů“.

„Téma rozvoje je dnes silně vázáno také na povinnosti, které vyplývají ze vztahu člověka k přirozenému životnímu prostředí.“ Encyklika chápe přírodu „jako dar Stvořitele, který určil její vnitřní řád, aby z něj člověk čerpal nutné ukazatele k její ,ochraně a k péči o ni‘“.

Pro pátou kapitolu, nazvanou Spolupráce lidské rodiny, je charakteristické konstatování: „Rozvoj národů závisí především na uznání, že tvoří jedinou rodinu.“ „Plodný dialog mezi vírou a rozumem ... představuje nejvhodnější rámec pro podněcování bratrské spolupráce mezi věřícími a nevěřícími s ohledem na společnou práci pro spravedlnost a pokoj lidstva.“ „Spolupráce na rozvoji se nemá týkat jenom ekonomické dimenze, ale musí se stát velkou příležitostí pro kulturní a lidské setkání.“ „Vše si naléhavě žádá existenci světové politické autority… Takováto autorita se bude muset řídit právem, důsledně se držet principů subsidiarity a solidarity, být zaměřena na realizaci obecného dobra, zasazovat se o realizaci autentického integrálního rozvoje inspirovaného hodnotami lásky (caritas) v pravdě.“

Rozvoj národů a technika zajímá kapitolu šestou. K tomu se encyklika mimo jiné vyslovuje takto: „Rozvoj národů upadá, pokud se lidstvo domnívá, že může znovu-vytvářet samo sebe pomocí ,divů‘ technologie.“ „Technika člověka silně přitahuje, protože ho vymaňuje z fyzických omezení a rozšiřuje jeho horizont. Lidská svoboda je však ve vlastním smyslu sama sebou jenom tehdy, když na okouzlení technikou odpovídá rozhodnutími, která jsou plodem mravní odpovědnosti.“ „Rozum bez víry, přitahován pouhým technickým konáním, je odsouzen ztratit se v iluzi vlastní všemohoucnosti. Víra bez rozumu riskuje, že se odcizí konkrétnímu životu lidí.“ „Rozvoj vyžaduje nové oči a nové srdce schopné překonávat materialistickou vizi lidských událostí a vytušit v rozvoji něco ,více‘, co technika nemůže dát.“

Tolik několik myšlenek z papežovy analýzy sociální sféry v Caritas in veritate. Lze ji najít česky na adrese Radia Vaticana (www.radiovaticana.cz) a vyšla, stejně jako encyklika Deus caritas est, i knižně v Karmelitánském nakladatelství.