Setkání mnoha mladých lidí v Duisburgu skončilo v sobotu velkou tragédií. Je to smutné a nezbývá, než se připojit v modlitbách za zemřelé a jejich příbuzné ke Svatému otci, kterým k modlitbám vyzval v neděli při Anděl Páně v Castel Gandolfu...

Přesto bych si dovolil i v této situaci zamyšlení nad „hudebními setkáními“ tohoto typu.

Jde mi především o takzvané technoparty. Podle reakcí příznivců jsem dnes sice na internetu zjistil, že na Loveparade už bývá technařů méně než dříve, že se celý projekt stává více komerčním. I tak se pokusím poodhalit roušku právě nad hudbou zvanou techno. Při mé dobrovolnické činnosti ve prospěch neplnoletých obětí drog je to velmi časté téma. Základní otázkou jsou totiž právě drogy; vždy je mi vysvětleno, že k třídennímu „tancování“ drogy rozhodně nejsou potřeba, zároveň jsem se ale ještě nesetkal s dítětem, které by na technoparty bylo střízlivé. I sama hudba má v sobě prvky, které rozhodně vedou k duchovní spoutanosti.

Jak na toto všechno reaguje naše společnost? Řekl bych, že je rozdělena na dvě části. Jedni mladými výrazně opovrhují (myslím, že jsou to hlavně ti, kteří nemají děti v pubertálním věku), druzí se tváří, že jde o běžnou volnočasovou aktivitu a děti (potenciálně i děti jejich vlastní) jdou vlastně na koncert své oblíbené hudby.

V posledních dnech se objevují informace z našich vesnic, kde se technoparty konají, že účastníci močí na domy ve vesnicích, chovají se útočně a dokonce souloží na veřejnosti. Toto všechno je výsledek působení drog, které vedou k duchovní spoutanosti a ta těmto mladým lidem umožňuje, dokonce nařizuje, konat zlo.

Co s tím? Represe může pomoci dané lokalitě ke klidu. Technaři se však přesunou dále a sám problém to neřeší. Myslím, že je nutné nejprve věci pojmenovat pravými jmény. Techno hudba je jednoznačně spojená s užíváním drog. Z toho ale vyplývá, že její účastníci nemají svobodu ve svém konání. To je sice neomlouvá, ale nás by mělo vést k zamyšlení, proč to tito mladí vlastně dělají. Moje zkušenost je jasná: z nedostatku lásky!

Ve všech závislých je obrovská touha po lásce rodičů, potažmo i po lásce Boží. Pokud tato láska není naplněna, děti dnes už velmi brzy (kolem 12 let) utíkají do „satanské náruče“ zvané droga. Znovu a znovu mě zasahuje, když prožívám, jak se na první pohled drsný potetovaný kluk na dotaz, jaký má vztah s rodiči, rozbrečí…

Oblíbenou číslicí závislých dětí je 23, což foneticky čtou jako „too free“ (tak svobodní). Zamýšlejme se nad tím, jak vyjadřovat svůj zájem a svou lásku našim dětem. Obětujme jim více našeho volného času a nebojme se je opravdu milovat. Stojí o to i za to! A doufejme přitom, že ono „too free“ je ještě jejich voláním o pomoc a ne už ironickým úšklebkem ďáblovým.