V říjnu to bude rok, co jsem opustil svoji alma mater, Teologickou fakultu Jihočeské univerzity, kde mi bylo souzeno 15 let vyučovat. Teď si spokojeně užívám důchodu.

Moji spokojenost však nyní náhle zkalilo zjištění, jak velký jsem byl vůl.

Proč jenom jsem čekal až na důchodová léta? Proč jsem se nenechal těsně před odchodem do penze vyhodit pro nějaký pořádný průšvih? Mohl jsem být dnes v pěkném balíku. Nevěříte? Je to přímo geniálně jednoduché. Stačilo například na posledním semináři pro studenty před ukončením semestru prohlásit, že zápočty poskytuji pouze za úplatek, nebo zfalšovat protokol o státní závěrečné zkoušce a podobně, příležitostí by se našla řada.

Vyhazov by samozřejmě následoval okamžitě. Jenže já bych přešel do radikálního protiútoku a začal se s univerzitou soudit. Každý právník by v písemné výpovědi ze strany univerzity zcela určitě našel nějaké nedostatky. A protože je známo, že vysoké školy se bojí soudů jako čert kříže, tak vedení mé bývalé fakulty by se chtělo se mnou dohodnout.

A tady by nastala má skvělá a neopakovatelná šance. Mohl bych požadovat odškodné ve výši 30 posledních platů, škola by nabídla 10, dohodli bychom se na 20. To by byly prachy! Proč jenom jsem to neudělal?

Jo, to pan exděkan Jaroslav Zachariáš z plzeňských práv, to je jiné kápo. Ze školy ho vyhodili, neboť, jak známo, sám svoji dizertační práci opsal a nese zodpovědnost za rozdávání titulů rychlostudentům, u nichž jsou vážné pochybnosti, jestli vůbec fakultu navštěvovali. Jenže on se obrátil na soud, protože představení univerzity s ním před zasláním písemné výpovědi osobně nehovořili, což udělat měli. Rektor tedy začal s panem Zachariášem licitovat, nabízí odškodné a vypadá to, že exděkan si tak přijde na několik milionů. Tak se vydělávají prachy. No řekněte, nejsem to ale vůl?