Černínský palác na Loretánském náměstí je monumentální stavba, mezi šlechtickými paláci v Praze snad nejmohutnější, s krásnou zahradou s kašnami. A to i v největších vedrech, kdy všude vadla tráva a omezovala se spotřeba vody, zahradou sytě zelenou, protože zavlažovanou desítkami vodních rozprašovačů. Ve 20. letech minulého století se zde usídlilo československé Ministerstvo zahraničí. („Tady v slávě své se tyčí / Ministerstvo zahraničí / tady musíš křičet Vivat! / nebo aspoň hodně kývat...“ rýmoval už tehdy satirik Jiří Hausmann.) Ani tak obrovská stavba zahraniční politice velmoci jménem Československo nestačila a na dvoře paláce vyrostla ještě mohutná moderní přístavba od architekta Pavla Janáka. Člověk by pak, třeba, čekal, že po rozpadu Československa se politická reprezentace zahraniční politiky o třetinu menšího státu aspoň o něco zmenší, ale nestalo se tak: i dnes zabírá Černínský palác i s přístavbou – ale ani ten jí vlastně nestačí, ještě má Toskánský palác na Hradčanském náměstí a snad i jiné nemovitosti.
Ale o tom jsem vlastně ani psát nechtěl!
Díky píli České televize a své lenosti jsem dnes (24. srpna 2015) (místo jiné, užitečnější práce) poslouchal projevy na tradiční letní poradě českých velvyslanců. Kromě ministerského předsedy a příslušného rezortního ministra promluvil k českým diplomatkám a diplomatům i zvláštní host, velmi dobře naladěný francouzský expremiér a současný ministr zahraničí Laurent Fabius; řečníci řekli tak zhruba všechno, co se od nich dalo očekávat. Snad jen premiérovo jasné přihlášení ke spolupráci se Spojenými státy americkými a jeho slova o potřebě udržet evropské angažmá USA i o společné zóně volného obchodu mohla z úst levicového politika trošičku překvapit.
Ale – co chci říct a co jsem si v souvislosti s projevy na velvyslanecké poradě jasně uvědomil: mezi obvyklá klišé, mezi „loci communes“ politické rétoriky se už zařadilo sdělení, že uprchlíkům, kteří zaplavují Evropu, je třeba pomáhat na místě, tedy v jejich zemích, ve státech, odkud utíkají. Aby jako neutíkali a nestávali se uprchlíky. Moudrá myšlenka! Z bohaté Saúdské Arábie ani z Dubaje nikdo na vratkých gumových člunech neprchá...
Ale co chybí, je, aby kromě deklarovaného úmyslu byla moudrá myšlenka doplněna i konkrétními projekty či – alespoň – záměry. Jinak jde jen o prázdné demagogické řeči. „Evropská unie by měla...,“ říká český premiér a zařazuje se tak do řady vzájemných přesouvání černého Petra mezi jednotlivými evropskými politiky: Itálie říká, že ostatní země by měly převzít od ní více uprchlíků, Laurent Fabius prohlásil právě v Praze, co už jsme slyšeli vícekrát i jinde, že Řecko a Itálie by měly lépe zvládat svoji úlohu strážců bran Evropské unie, Francie je zase obviňována Británií, že dost nestřeží eurotunel, a sama zase obviňuje Británii, že jí v tom málo pomáhá... Současně ovšem všichni slovně a planými gesty deklarují, jak si chtějí navzájem pomáhat se zvládáním proudu uprchlíků (například Česko Itálii nabídlo úředníky a snad i úřední tiskopisy – výborná dovolená na Jadranu pro někoho z ministerstva...).
Ale připomeňme si jména států, která zazněla jako země původu běženců v poslední době: Sýrie, Irák, Afghánistán, Eritrea, Mali, Gambie...
Sýrie: jak chcete pomáhat syrským občanům, aby se jim v Sýrii zase zalíbilo a neprchali? Stačí zastavit válku... Jenže: nesnaží se snad právě o to, zcela marně, už roky celá světová diplomacie? A totéž platí pro uprchlíky z Iráku a z Afghánistánu.
A jak chcete v jejich domovině pomáhat uprchlíkům z Eritrey, co vlastně chcete (a jak) měnit na tamním doslova šíleném diktátorském režimu, který mladé muže povolává až k dvanáctileté základní vojenské službě? Co přinesla intervence evropských států v africké Republice Mali? Sice zastavila postup islamistických bojůvek, ale co dala obyčejným chudým lidem? Občanská iniciativa (nikoli nějaký vládní úřad) dováží stará česká použitá jízdní kola do Gambie. Jediný úspěšný pomocný krok, o kterém vím...