Vážení čtenáři, nejsem žádný odborník na Turecko – jen bych se s vámi rád podělil o několik poznatků tak, jak jsem je načerpal a jak jsem se nad nimi zamyslel. Především bych byl ale rád, kdyby se čeští křesťané vůbec trochu nad Turky a obecně nad muslimskými národy zamýšleli a malinko se snažili aspoň něco málo se o nich dozvědět. A začít bychom mohli společně tím, že bychom Turky už konečně přestali označovat za Araby.
Především jsem se snažil zjistit, kdo je vlastně Fethullah Gülen, onen „zločinec“, kterého turecký prezident Recep Tayyip Erdogan označuje za teroristu, viní jej ze zorganizování červencového pokusu o puč a stále důrazněji žádá Spojené státy americké o jeho vydání do rukou turecké „spravedlnosti“. Je to islamista, který se snaží přeměnit sekulární Turecko v islámský stát? Je – i není, řekl jsem si poté, co jsem si o něm něco přečetl. Věci jsou zkrátka složitější, než jak se jeví, když se čerpá jen z Konvičky.
Fethullah Gülen je mimořádně velká osobnost; imám, tedy kazatel v mešitě, syn imáma; narozený 1941. Státní licenci jako imám získal roku 1959; mýlil by se každý, kdo by si myslel, že Turecká republika je jako Republika francouzská, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Belgické království anebo jiné západní země – a nechá kázat v mešitě kohokoli, aniž by si ověřila, jaké má vzdělání, formaci a zaměření. Jako kazatel měl Gülen obrovský úspěch – byl zván ke kázáním po celé zemi, jeho slova se šířila na kazetách, velký ohlas měl i mezi studenty. A tady si uvědomuji, jak je to zbytečné, když něco čtu, studuji, dělat si názor – a přitom neznám ani jazyk, ve kterém Gülen káže, ani kontext, ke kterému a z něhož hovoří; člověk může jen s pokorou přebírat cizí poznatky – a když říkám přebírat, tak myslím nejen přebírat ve smyslu přejímat, nýbrž i ve druhém smyslu tohoto zvláštního českého slovíčka: tedy přebírat jako přebírala Popelka...
Roku 1981 se Fethullah Gülen státní kazatelské licence zřekl a začal se cele věnovat hnutí, které se kolem něj rozvíjelo. Nejrůznější peripetie vztahů k různým představitelům turecké veřejné moci jej nakonec roku 1999 vyhnaly do emigrace do – laicistických! – Spojených států amerických.
Samo Gülenovo hnutí je pro mě velmi zvláštní a tajemné: především je neuvěřitelně obrovské; dnes působí kromě Turecka ve 160 zemích, má tisíce škol od základních až po univerzity, má média – tiskoviny, rozhlasové stanice i televize – finanční aktivity, má spousty sociálních a charitativních ústavů, nemocnic. A snaží se pronikat do všech struktur státu, veřejného života i veřejné moci. Nemá však pevnou organizační strukturu, žádný ústředí výbor ani správní radu. Nemá dokonce ani oficiální název: členové mu říkají „hizmet“, což znamená „služba“, turecká veřejnost mu zdvořile říká „cemaat“ – což znamená „obec“. Není divu, že taková „obec“ musí každého diktátora uvádět do bílého žáru a motivovat jej, aby její „službu“ dostal především pod kontrolu a potažmo ji zničil. A současný turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, na tom se snad všichni shodneme, je diktátor jako z učebnice. Kdyby se ovšem takové učebnice psaly. Skoro devadesát tisíc lidí vyhozených po zpackaném puči z důležitých míst a funkcí, ústavním soudem počínaje a školami a médii konče, najednou nabývá smysl: je to boj o moc, o totální ovládnutí Turecka.
Ale co Fethullah Gülen učí? Čím získal tolik stoupenců? Čím je motivuje? To je těžko říct – a bez znalosti turečtiny to asi vůbec nepůjde říct... Ale především: co říkají odborníci? Jeho názory lze zařadit do hlavního sunnitského směru, s určitou tendencí k súfismu... Hlavní je víra v Boha. Bůh je všechno. A jenom Muhammadovi Bůh zjevil v Koránu své poslední slovo. Ovšem Fethullah Gülen není žádný násilník ani propagátor a šiřitel násilí. Jeho lidé nikomu nepodřezávají krk, neorganizují státní převraty. V roce 1998 si Gülen přál setkat se s papežem – a svatý Jan Pavel II. jej přijal v soukromé audienci.
Více než nuance islámské nauky člověku zvenčí nakonec řekne postoj nějakého muslima k ožehavým tématům. Feministky prominou, nejprve je to vztah k ženám. Fethullah Gülen nepožaduje od svých stoupenkyň povinné nošení nikábu – ale většina z nich jej nosí; nenosily by jej jistě, kdyby se mu to nelíbilo – ale povinné to není. A smí muž, další otázka, bít svoji ženu, když je k tomu důvod? Na rozdíl od mnoha konzervativních muslimských učitelů říká Fethullah Gülen v této věci jasné ne; nejenže nesmí, ale islám to – podle Gülena – přímo zakazuje. A žena může podle něj zastávat jakoukoli veřejnou funkci: může být i soudkyně anebo prezidentka. Není divu, že i s výrazně laicistickými tureckými politiky, jako byl především Bülent Ecevit, měl Fethullah Gülen dobré vztahy.
Atatürkovo světské Turecko s nábožensky neutrální státní mocí Gülen akceptoval a uměl s jeho zastánci a představiteli docela dobře vyjít – na rozdíl od daleko islamističtějšího dnešního diktátora Erdogana i extrémních islámských radikálů, ne ovšem tak úspěšných, kteří přišli před ním. Ale srdeční záležitost Atatürkův model pro Güllena rozhodně nepředstavoval: na to byl moc málo náboženský.
Víra je ve všem a přede vším: odpad od muslimské víry – a to je poslední črta, kterou bych ke svému zcela laickému portrétu Fethullaha Gülena chtěl připojit – přestavuje v jeho očích hrozný zločin: je to zrada, kterou je nutné potrestat – a trestat je ji možné jediným způsobem: totiž smrtí; a pokud v nějakém státě trest smrti není, je třeba jej zavést.