V obdivuhodném věku 95 let zemřel kněz a skladatel P. Josef Olejník. Pocházel z obce Strání na moravsko-slovenském pomezí; možná proto některé partie jeho skladeb připomínají melodiku slováckých lidových písní, i když je to nijak neprofanuje. Z olomouckého semináře byl na popud apoštolského vizitátora biskupa Feldera poslán do Říma na studia v Papežském ústavu pro duchovní hudbu (Pontificio Istituto di Musica sacra), kde dosáhl titulu „magister cantus gregoriani“ a později licenciátu z kompozice posvátných zpěvů. Po válce vyučoval liturgický zpěv na olomoucké bohoslovecké fakultě; řídil tu pěvecký sbor, psal pro něj vícehlasé úpravy duchovních písní i své první původní skladby, například dodnes zpívanou Modlitbu k svatému archandělu Michaelovi. Po násilném uzavření fakulty a semináře v roce 1950 působil 18 let jako administrátor farnosti Andělská Hora na Bruntálsku; tady postupně promeditoval ideu českého bohoslužebného zpěvu a jakoby v předtuše blížící se liturgické reformy už v polovině 60. let, tedy zhruba v průběhu Druhého vatikánského koncilu, zhudebnil český text ordinaria (Českou mši z Andělské Hory) a několika proprií, například mše za zemřelé.

Slovo krize, krísis má původ v řečtině, kde souviselo se slovesem oddělit – a používalo se v lékařství jako označení pro moment, kdy se rozhoduje, zda pacient zemře, anebo se uzdraví; ve stejném smyslu se slovo užívá v medicíně dodnes. První přenesený, rozšířený význam slova krize nacházíme v teorii řeckého dramatu, kde má místo mezi pěti (respektive šesti) částmi dramatického děje: expozice – kolize – krize – peripetie – katastrofa (plus později katarze) a znamená bod rozhodnutí, okamžik obratu. Použití slova krize pro oblast společenských procesů je poměrně pozdní, setkáváme se s ním až na konci 18. století; je tedy průvodcem moderní doby a nerozlučným partnerem jiného pojmu, totiž pokroku, který moderní doba zbožštila.