Svatováclavský týden jsme s rodinou prožili v místech, kdy svatý František žil. V jeho rodném městě Assisi, klášteřích ve Spoletském a Rietském údolí a samozřejmě na hoře La Verna, místě Františkovy stigmatizace. Bylo krásné a příjemné letní počasí. Září a snad i první polovinu října, na rozdíl od parných letních měsíců, Italům trochu závidím. Na všech místech lidé, směsice mnoha národů doslova z celého světa, posedávali na lavičkách a kamenných zídkách, tváře nastavovali sluníčku anebo(!) měli v rukou mobily. Přiznávám, že ani já jsem se občasným pohledům do těsně předvolebních Čech neubránil.
Co by s chytrým telefonem, kdyby tu možnost měl, udělal svatý František?
Mrštil by s ním o nejbližší skálu.
Stáhl by si italskou obdobu českého webu pastorace.cz, promlouval k lidem a moudře by jej užíval?
Postupně by mu propadl a začal například sledovat, který městský stát to sousedovi vojensky natřel.
Nevím, jak by dopadla anketa mezi italskými katolíky. Ale v Čechách bych kromě pozastavení se nad tím, proč se tak hloupě ptám, myslím nejčastěji dostal odpověď, že za druhé je správně. Musíme přece k hlásání evangelia využívat všechny prostředky a František byl první, kdo postavil jesličky a novotám se tudíž nebránil.
Nevím, nevím. My katolíci jsme poslední dobou na všechny strany tolerantní a umírnění a každá radikalita je nám podezřelá a cizí. Až při letošní návštěvě těch míst jsem pochopil, lépe řečeno mi bylo vysvětleno to, co méně natvrdlým jedincům dojde hned napoprvé. František si zvolil krajně radikální způsob života, ale nikdy neodsuzoval ty, kteří touhle cestou nešli. Nikdy nevolal po sociální revoluci, neodsuzoval statkáře pohánějící nádeníky ani urozené šlechtice či bohatnoucí kupce. Měl je rád! Všechny ty, kteří žili podle svého stavu. Ale pro své františkánské bratry, když si vánoční stůl vyzdobili pěkným porcelánem, pro ty pochopení neměl!
Jednou z Františkových zálib bylo pobývat v místech, kde skála tvořila jakési lůžko v rozsedlině. Ve většině dnešních františkánských klášterů, v místech jeho působení, takové místo naleznete. Tam na tvrdé skále spal a tam se modlil. A jeho modlitba, to bylo intenzitou a hloubkou asi něco velmi jiného než modlitba většiny z nás. Také si nelze nepovšimnout, že do svého vztahu k Bohu František zahrnoval přírodu kolem sebe v míře tehdy neobvyklé.
Když o tom tak přemýšlím, František by se s funkcí telefonu seznámil, porovnal jeho přínos a funkce se svým dosavadním životem, zvážil míru pokušení. Pak by se rozběhl a velkým obloukem poslal přístroj do údolí.
Na tom místě by dnes stál klášter s kaplí nad místem dopadu a ti nejradikálnější a nejodvážnější z nás by se svými iphony a smartphony nakládali stejně!