Slova svatého evangelia podle Lukáše:
Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš Samařskem a Galilejí. Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš nato řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“ (Lk 17,11–19)
V pátek– když jsem zkoumal a připravoval poutní výlet do severních Čech na místě samém – zvoní mobilní telefon. Podle čísla jsem poznal, že volá úřednice matriky úřadu městyse, kde sloužím Bohu a lidem už 33 roků. Že by nějaká svatba? Nebo spíš zase nějaký úřední průšvih? Z telefonu se ozvala tato slova: „Pane jáhen, vy máte v kostele ubytovaného nehlášeného cizince?“ Úřednici – zatím – stačilo ústní prohlášení, že žádný nehlášený cizinec v našem kostele není.
Hned nato se objevilo několik myšlenek souvisejících s dnešním evangeliem a jeho poselstvím pro nás o přítomnosti Pána Ježíše v kostele.
Dnes je také první svátek nedávno svatořečeného Karla Acutise, který je – mimo jiné – apoštolem eucharistické úcty v současné Církvi a světě – současnými dostupnými prostředky.
Jaký je náš, můj vztah k cizincům? Je podobný jako v době Ježíšově? Je podobný chování cvičeného služebního psa, který se při povelu „Cizí!“ naježí, začne vrčet, štěkat, případně jde do útoku?
Nebo by se dal vyjádřit přáním jednoho nešťastného – svým způsobem zapuzeného – manžela, který své manželce řekl toužebné přání: „Prosím tě, nemohla by ses ke mně chovat alespoň občas jako k cizímu?“
Jedno z už legendárních slov svatého Karla Acutise zní: „EUCHARISTIE JE DÁLNICE DO NEBE.“ Dálnice ve své původní podobě, po které mnozí řidiči touží, je cesta, která vede k cíli rychleji, pohodlněji a lépe. Proto k ní také každá navigace řidiče neústupně navádí, když ji „ucítí“ v blízkosti. Jaký je můj osobní vztah k této dálnici do nebe, na které v současnosti dlouhé čekání v koloně nehrozí, protože provoz je plynulý, často skoro žádný?
A nyní se vrátíme k „nehlášenému cizinci“, kterého máme ubytovaného v každém farním kostele. Je tam přítomen 24 hodin denně, sedm dnů v týdnu, 365 (366) dnů v roce. Jak často k němu volám – nemocný malomocenstvím hříchu – Ježíši, Mistře, smiluj se nade mnou! Ježíši, Mistře, smiluj se nad mými drahými nebo nad cizinci? Jak často jdu k němu, když se obětuje za mé hříchy a za hříchy celého světa na oltáři při mši svaté – abych byl s ním, v neděli z povinnosti, ve všední den z lásky? Jak často a jak dlouho se mu klaním při adoraci? Jak často ho pozdravím alespoň v duchu, když jdu nebo jedu kolem kostela? Toužím ho doprovázet, když jednou za rok jde Pán Ježíš na „vycházku“ o slavnosti Božího Těla a touží žehnat světu, rodinám, obci? V jedné vymyšlené anketě odpovídali uzdravení malomocní na otázku: „Proč jsi Mistrovi nepřišel poděkovat za své uzdravení?“ Jeden chtěl počkat, zda je to uzdravení trvalé. Druhý si myslel, že to je samozřejmost pro nemocné z vyvoleného národa. Třetí šel shánět dar na poděkování. Čtvrtý se řídil tím, co dělá většina. A tak dál a tak podobně. Nechci – hledám důvody, chci – hledám důvody. Chválu Bohu vzdal jen cizinec, který dostal od Pána Ježíše pokyn: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“
Všemohoucí Otče, děkujeme za tvou stálou přítomnost mezi námi. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, svatého Radima a svatého Karla Acutise, andělů a svatých prosíme o dar uzdravující víry pro nás a pro ty, které nám svěřuješ. Skrze Krista našeho Pána. Amen.