Návštěva malého tureckého města Iznik (44 000 obyvatel), což je někdejší antická Nicea, byla jen jedním z mnoha bodů velice nabitého a na významné symboly bohatého programu čtyřdenního pobytu Svatého otce Lva XIV. v Turecku.
Návštěva krátká, ale věru ne nevýznamná.
Společná modlitba 27 představitelů křesťanských církví u základů baziliky, v níž se roku 325 konal 1. ekumenický koncil ještě nerozděleného křesťanství, připomněla 1700 let od formulace nicejského (po 2. koncilu v Konstantinopoli roku 381 cařihradsko-nicejského) vyznání víry; textu, který – kromě těch nejdivočejších – uznávají i všechny protestantské církve, ačkoliv překročil hranice Bible a zavedením termínu „homoousion“ vykročil samostatným směrem: vyhlásil něco, co není v Bibli výslovně řečeno – ale co z jejího učení vyplývá. Nicejský koncil je vlastně začátkem teologie – a hlavně projevem víry, že sepsáním Bible živé působení Ducha Svatého v církvi neskončilo.
Slovem „homoousion,“ což znamená „stejné podstaty“, tedy stejné podstaty s Bohem Otcem, koncil konstatoval, že Pán Ježíš je nejen pravý člověk, ale i pravý Bůh.
Základy někdejší koncilní baziliky vystoupily na povrch před zhruba desíti roky kvůli vysychání Iznického jezera v důsledku klimatické změny. Papež Lev XIV., istanbulský patriarcha Bartoloměj I. a další křesťanští představitelé se z vyhlídkové plošiny nad základy baziliky společně pomodlili vyznání víry – ne v řeckém originálu, ne latinsky, nýbrž anglicky; asi i proto, že pro některé z účastníků by byl delší text v řečtině jen těžko zvládnutelný. Ale i v tom bylo významné poselství: víra není věc historie – a už vůbec ne lingvistiky – ale především věc života, který žijeme dnes.