Slova svatého evangelia podle Jana:
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jak Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „ Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (Jan 20, 19–23)

V den, kdy si člověk připomíná svůj viditelný (a slyšitelný) příchod na svět, myslí na svou minulost, přítomnost i budoucnost. Mládí je víc naplněno sněním o budoucnosti, ve stáří zase člověk víc času věnuje vzpomínkám na to, co bylo. Nejméně času – ve velké většině – člověk věnuje přítomnosti. A přitom čas, který žijeme teď, je časem nejdůležitějším.
Jaký dárek dám Kristově církvi k jejím narozeninám?
Jako návod nám mohou pomoct slova probošta P. Ivo Prokopa z Jindřichova Hradce, která pronesl minulou neděli při mši svaté: „Co mají dělat učedníci Pána Ježíše? Mají být svědky jeho zmrtvýchvstání, jít do celého světa a pokračovat v tom, co Ježíš říkal a konal. Mají křtít, zvát druhé k následování Krista, uzdravovat zarmoucené duše, odpouštět hříchy, vyhánět zlé moci.“
Čím a odkud začít? Co vlastně druhým říkat? Koho oslovit? Kam jít? Apoštolové neměli ještě žádné zkušenosti, potřebovali ještě nějakou radu a povzbuzení, potřebovali nějaký odstup, aby se jim vše, co se od Krista dozvěděli, usadilo, utřídilo v mysli, aby získali jakýsi celkový nadhled, a uměli si poradit v konkrétních situacích. A právě tady vidíme, jak byli moudří, a že Ježíšovým slovům opravdu dobře naslouchali a uměli se z nich poučit. Oni se totiž hned nepustili do evangelizování, uzdravování, kázání, ale vrátili se do večeřadla a nejprve se šli modlit. Nezačali hektickou činností a aktivitou, ale v klidu a tichém ústraní se modlili. V této modlitbě nebyli sami, ale obraceli se k nebi spolu s Pannou Marií a dalšími ženami a nejspíše i se svým ostatními přáteli. Začátkem církve, jejím prvním činem tedy není nic jiného než společná, jednomyslná modlitba s Marií. Na tom církev stojí, to je její základ a bez toho je všechna její ostatní činnost marná a neúčinná. Dalo by se říci, že svět byl stvořen v šesti dnech slovem a církev v devíti dnech modlitbou.
K této pro Kristovu Církev životodárné modlitbě je zásadně nutná jednota. Jak připomíná P. Elias Vella: „Zlý duch ví, že jednota je mesiánské poslání. Ďábel dělá všechno pro to, aby nás rozdělil. Hlavním cílem jeho útoků je jednota. Kolik je mezi lidmi, mezi křesťany nejednoty. Rozdělená Kalvárie, rozdělený Boží hrob ve svaté zemi. Jak mohou nevěřící v Krista uvěřit, když vidí rozdělení křesťanů?“
Když není lásky, odpuštění je naše náboženství zbytečné. Je to jako elektrický zkrat, jako televize bez obrazu. Přijímejme POKOJ, který nám dává Pán Ježíš skrze modlitbu a odpuštění. Jak naléhavě Pán Ježíš prosí o jednotu svých učedníků! Dejme Kristově církvi dar modlitby. Máme k tomu neomezený počet možností, využívejme je. Je to dar i pro každého z nás.
Všemohoucí Otče, děkujeme ti za dary Ducha Svatého, pokoj, modlitbu, odpuštění, jednotu – s Tebou a mezi námi. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie – pomocnice křesťanů, na přímluvu andělů a všech svatých prosíme o to, abychom tyto dary přijímali podle tvé svaté vůle. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.