Slova svatého evangelia podle Matouše: Ježíš řekl svým apoštolům: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho. Kdo přijímá vás, přijímá mne, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal. Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“ (Mt 10, 37–42)
Za malou chvíli budeme ústy kněze říkat závěrečnou modlitbu mše svaté: „Bože, měli jsme účast na slavení Kristovy oběti a jedli jsme z jejího ovoce; ať se nám to stane zdrojem nové síly, abychom tě nikdy nepřestávali milovat a přinášeli trvalý užitek. Skrze Krista, našeho Pána.“
V prvním čtení (2 Král 4, 8–16) jsme slyšeli o bohaté ženě, která se s manželem nezištně starala o proroka. Člověka, který hlásal lidem Boží slovo. Byla to žena bohatá, ale měla velké trápení a celoživotní bolest. Neměla dítě. Když opomineme, že je to příběh z doby, kdy byly touhy lidí ohledně budoucnosti skrze děti naprosto rozdílné, než jsou dnes, tak stále platí nadčasově, že většina lidí touží po tom, co mít nesmí nebo nemohou, a naopak nechtějí nebo si neváží to, co mají.
Příkladem nám může být včerejší den. Ze všech stran se ze sdělovacích prostředků hrnulo na lidi varování před vysokými teplotami. Kdyby to strašení vzal člověk vážně (a takových lidí nebylo málo), tak by v lepším případě nos ze sklepa nevystrčil, v horším případě by hrozil konec života strachem z vysokých teplot. Mnohým z naší výletní skupiny spadla brada, když kněz na začátku mše svaté poměrně dlouho děkoval Pánu Bohu za nádherný, sluncem prosvícený, teplý letní den. A v tom spočívá tajemství dobrého života – na prvním místě stále děkovat Pánu Bohu, za to, co nám dává – tak jak jsme zpívali v žalmu (Ž 89) – NAVĚKY CHCI ZPÍVAT O HOSPODINOVÝCH MILOSTECH.
Na tom výletě jsme uviděli v poměrně velkém městě dvě věci, které souvisí s dnešním evangeliem: Kdo miluje – cokoli víc, nežli mě – není mě hoden. Může to být určitým varováním před zničením života věčného, jak o tom mluví slova modlitby na začátku promluvy a na konci mše svaté.
Za celý den jediný kočárek. Kočárek byl pro dvojčata, u něj byl skloněný mladý muž a bylo poznat, že dává těm, kteří jsou uvnitř, napít. Když jsem se podíval dovnitř, tak místo dětí tam byli dva malí, mašličkou ozdobení psi. Druhým obrazem bylo parte – smuteční oznámení na místním hřbitově. Pod jménem bylo oznámeno, že žena zemřela ve věku 71 roků, ale na fotografii byla mladá asi dvacetiletá dívka, která se objímala se psem. Až tak mohou zhloupnout ti, kteří milují víc cokoli než Pána Boha. Pamatuj stále platí – Miluj Boha nade všechno a bližního jako sám sebe!
Pamatujme také, že největší milost, nezasloužený dar Boha člověku, je mše svatá – Kristova oběť spojená s přijímáním Kristova Těla. Není v tomto životě nic většího. Toto je zdrojem síly k tomu, abychom Boha milovali nade všechno a abychom přinášeli užitek, ke kterému jsme stvořeni.
Všemohoucí Otče, děkujeme ti za všechny tvé milosti. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a všech svatých, prosíme o to, abychom je s užitkem přijímali, vážili si jich a nebáli se svědčit lidem kolem nás o své lásce k Tobě. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.