Slova svatého evangelia podle Matouše:
Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár. Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ (Mat 22, 15–21)
Naše přijímání Božího slova začněme tím, že si zopakujeme slova vstupní modlitby: „Všemohoucí Bože, od tebe máme všechno dobré a v tvých rukou je celý náš život; dej ať chceme vždycky to, co chceš ty, a ať ti sloužíme s upřímným srdcem.“
Jaká je moje víra? Věřím tomu, že všechno dobré mám od Boha? Pokud bychom tomu skutečně věřili, nebyla by naše osobní modlitba úplně jiná? Ve druhém čtení nám říká svatý Pavel: „Jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá… (1 Sol 1, 3).“
Musíme – jedno úsloví říká: „Nic nemusím, musím jenom umřít.“ – skutečně musíme si dát pozor, abychom nepodlehli pokušení farizejského pokrytectví. Čím jsme starší, tím více máme zkušeností, které je obsaženo v přísloví: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“ Tak jako do ní padli farizeové, když se snažili Pan Ježíše zničit. Svou jámu nachystali velmi pečlivě – ať řekne ano, nebo ne, zničí sám sebe. Zapomněli na drobnost – pro pravověrného žida bylo hříchem, aby u sebe měl peníz, na kterém byl obraz císaře, který se prohlašoval za Boha, byla to účast na modloslužbě. A oni ho měli v kapse a velmi ochotně ho Pánu Ježíši ukázali. Teď přichází chvíle, kdy jim hrozí nebezpečí, že padnou sami do pasti, kterou nachystali na Ježíše. Ale Boží Syn se nestal člověkem proto, aby hříšníka zničil, ale proto, aby ho zachránil. Upozorňuje na hřích a stále dělá vše pro záchranu hříšného člověka. Ta záchrana – mimo jiné – spočívá v tom, že se snažíme věcí pomíjivých užívat tak, abychom získali věci nepomíjivé – věčné.
A to je mimo jiné také náplň dnešní misijní neděle – dne modliteb za misie. Děláme to svými slovy – modlitbou za misionáře, které Kristova církev posílá k těm, kteří Pána Ježíše neznají nebo ho opustili. Děláme to svým denárem, který dáme do dnešní sbírky, kterou misijní snahu misionářů podpoříme. Děláme to svou obětí, že za misionáře obětujeme své bolesti. Závěrem důležitá upozornění: a) Když se zeptal bohoslovec svaté Matky Terezy, jedné z největších misionářek 20. století: „Co, Matko, od nás potřebujete?“ – tak třikrát odpověděla: „Svaté kněze.“ b) Dnes – žel Bohu – se k většině věřících nedostala výzva z Říma, že u příležitosti stého výročí misijního dne máme možnost získat plnomocné odpustky – pro sebe nebo trpící duše v očistci. Doporučuji adresovat tuto pomoc duším v očistci – s myšlenkou, aby vševědoucí Bůh skrze tento odpustek otevřel věčnou slávu některému misionáři, který musí odtrpět svůj časný trest.
Na závěr: jak dávat Bohu to, co je jeho? Přijímat jeho dary, především víru, naději a lásku. Pomodleme se modlitbu č. 019 z kancionálu:
Věřím všechno, co vtělený Bůh Ježíš Kristus učil, co hlásali apoštolové a co učí Kristova církev. V této víře chci žít a umřít. Bože rozmnož naši víru.
Doufám v tebe, můj Bože, že mi odpustíš hříchy, udělíš mi svou milost a zachováš mě navěky. Můžeš to dát: jsi všemohoucí. Chceš to dát: jsi dobrotivý a milosrdný. A skutečně to dáš: vždyť jsi to slíbil a jsi svému slovu věrný. Bože, upevní naši naději.
Miluji tě, Bože, protože jsi můj dobrotivý Otec. Miluji tě nade všecko, protože jsi největší Dobro, Krása a Štěstí a jsi hoden veškeré lásky. Miluji své bližní a v nich miluji tebe. Bože, rozněcuj moji lásku. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.