Je to vlastně zcela absurdní – nebo řečeno jinak: je to věc veliké víry (anebo pro někoho jen zvyku?). Pokud žijeme podle evangelia, obětujeme se na cestě k cíli, který neznáme, nic o něm nevíme. Vůbec není přehnané, když řekneme, že kráčíme naslepo. Nebe, náš cíl, nejen že nikdo nezná – ale nikdo si je ani nedovede představit. (Jen někteří vyvolení do něj směli nahlédnout – srov. 2 Kor 12, 2.)
Ale právě takto si to Pán Bůh přeje. Svatý Pavel píše v Prvním listě do Korinta: „Ale – jak to stojí v Písmě – my zvěstujeme to, co žádné oko nikdy nevidělo, co žádné ucho nikdy neslyšelo, nač žádný člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2, 9). Právě takto podivuhodně zkouší Pán naši víru.
Svatý Pavel se tu přitom odvolává už na Starý zákon: „Avšak on pokropí mnohé pronárody krví, před ním si králové zakryjí ústa, protože spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumějí tomu, o čem neslyšeli“ (Iz 52, 15).
Máme se těšit na nebe.
Ale cesta pro mnohé z nás – a snad to není tak špatně – spočívá v tom, že na to nepředstavitelné nebe ani příliš nemyslíme, že žijeme přítomným okamžikem, právě teď prožívaným spojením s Pánem Ježíšem a láskou k němu. Nic neřešíme, všechno s důvěrou necháváme na něm, naši současnost i budoucnost a zemi i nebe.