„Dědo, já nikdy nechci do hrobečku. Protože tam vocať nic neuvidim!“ řekl mi malý vnouček. Procházeli jsme senomatským hřbitovem, stmívalo se a skoro každý hrob byl nazdobený a svítil. Později, večer, kdy už vnuk spal, jsem šel uzamknout otevřený kostel stojící uprostřed hřbitova. Na připraveném stojanu v něm plály desítky svíček. Bylo pozdě a na hřbitově už nikdo nebyl. Odemkl jsem mříž a sedl si na židli hned za ní. Temný prostor osvětlovaly jen plápolající svíce za mými zády a odrážely se od zašlého zlacení barokního oltáře. Vhodnější místo k dušičkovému přemítání byste těžko hledali.

Moje myšlenky se vracely k mým prarodičům, kteří tu už nejsou. Poznal jsem je všechny, měl jsem je rád a byli jsme si blízcí. Poslední z nich odešel, když mi bylo čtyřicet šest let. Byl to dědeček z maminčiny strany. Učitel, nadšený fotbalista a nadaný muzikant. Po něm jsem zdědil chatrnou nervovou soustavu. „Neboj, po pětaosmdesátce to odezní!“ řekl mi, když mu táhlo na devadesát.

Zdaleka to tou nervovou soustavou nekončí. Všichni se do mě, stejně jako moji rodičové, vtiskli. Do mé fyzické podoby, uvažování, sklonů, talentů i charakterových slabostí. Ve vzpomínkách o tom čtu jako ve slabikáři. Prababička, která orala s kravkou, mi předala potřebu něco pěstovat, chovat a obdělávat a z našeho stádečka ovcí by měla radost. Babičky uměly být laskavé, ale když bylo třeba i pěkně „od rány.“ Ani dnes se člověk bez ráznosti neobejde. A dědové a muzika? Koření a radost na celý život.

Tři z nich jsem jako mladý muž viděl odcházet. Doma, mezi svými. Nemohoucí, zmatené, na konci sil. A přece to byl okamžik, který se hluboko vryl do mé paměti. Smrt je něco velikého. Neuměl bych přijmout, že vyústí jen v rozklad a zákonitě slábnoucí vzpomínku. Myslím, že lidé odnepaměti vnímali, že za ní je něco mnohem, mnohem většího. A jsem vděčný těm z mých předků, kteří mi tohle jasně formulovanou víru předali.

Za svou katolickou víru jsem si vyslechl leccos. U nás je běžné ji zesměšňovat a přisuzovat jí kdejakou špatnost. Netvrdím, že vždy zcela bez příčiny. Ale tak obsáhlou a vpravdě radostnou odpověď na mé přemítání o smrti a člověku mi žádný člověk nemůže poskytnout ani v náznaku.

Smrt nás nerozdělila natrvalo. Dědové odcestovali za moře v době, kdy není ani telegraf. Jednou zato moře pocestuji také. Mé děti a moji vnuci, to je jisté, mne budou následovat. Ale to je jen začátek. Přes to moře vede most. Most, přes který nepřejde lidská noha, ale proudí láska. Obousměrně. A k lásce patří drama. Náš zápas na zemi, při kterém nás oni svou přímluvou podpírají. A naše pomoc těm, kteří ještě trpí tím, co si ze světa přinesli. A smutná možnost, že některým z nich už není pomoci.

Za tu cestu přes moře si můžeme sami. Ale Bůh neporozbíjel lodi a nestrhal mosty. On je staví. A rozepjatýma rukama spojuje nás stojící na vzdálených březích.

Jednou, to nám výslovně slíbil, to moře vysuší. A i to fyzické rozdělení, které je zatím realitou, pomine.

Rozhlížím se po lodi kostela, kterou stále osvěcují dohasínající svíce. „Ne, milý vnoučku, vlastníma očima z hrobečku neuvidíš. Ale přesto, to ti neříkám jen já, ale garantuje to samotný Bůh, budeš zírat s otevřenými ústy!“