Číst divadelní hry – to je zvláštní disciplína. Jaroslav Durych, maně mě napadá, ve svém eseji o Čapkově R. U. R. napsal, že hru neviděl, jenom četl – a z četby měl tak silný zážitek, že by nechtěl hru vidět také na jevišti… Několik lidí, maně si vzpomínám, se mi někdy na začátku 90. let svěřilo, že když po letech zákazů celého jeho díla vyšla hra Václava Havla Asanace a oni si ji přečetli, měli pocit, že po jevišti se pohybují jen jakési mátohy – ale když pak Asanaci viděli na jevišti, zjistili, že jsou to živé postavy… Pokud člověk není divadelník, těžko si nad slovy představí to, co do nich dramatik vložil.
Takže zde jenom taková malá čtenářská glosa.
Nejsem si jist, jestli jsem měl číst knihu dánského autora Tomase Marktmanna Chlapec, který snil o stavu beztíže a jiné hry. (Přeložil Michal Penc, vydalo nakladatelství Malvern, 2025.) Ty jiné hry kromě Chlapce, který snil o stavu beztíže jsou v knize dvě, Pěstouni a Nebyla k ničemu. Myslím, že především první dva z této trojice textů mi (lehce) ublížily, rozhodně jsem po jejich přečtení nebyl lepší než předtím (píšu to, i když vím, že pro někoho to může působit jako doporučení…).
Thomas Marktmann se narodil v roce 1971, než začal psát, prošel celou řadou manuálních zaměstnání – ale jeho bibliografie už je mezitím hodně obsáhlá (zaujalo mne, což jsem se dočetl na Wikipedii, že v posledních letech se kromě jiného zabývá adaptacemi her Williama Shakespeara, už jich zadaptoval šest). Česky od něj kromě recenzované knihy nevyšlo vůbec nic.
Autor Thomas Marktmann se divadlu nepodbízí. Nebojí dlouhých a textově složitých monologů. Nebojí se charakterizovat své postavy velkým množstvím vulgarismů. Sama dramatická stavba jeho her je však jednoduchá a přímočará. Čeština překladu Michala Pence působí velmi živě, přesně a svědomitě, nenajdou se žádná rušivá nebo nezvládnutá místa, která by vzbuzovala otazníky.
Nakladatelství se však podle mě zachovalo nefér, když Marktmannovy hry vydalo v líbivé barevné obálce s postavou chlapce – čímž může navozovat dojem, že je to četba pro děti, což není! Je to docela drsná četba o lidech velmi mladých nebo naopak o seniorech, kteří si, a to ne vždy vlastní vinou, nevědí rady se svým životem. Jsou to hry o dánském sociálním systému, který je velmi hustý a vstřícný – ale ve skutečnosti neosobní a cynický; jsou to texty o rubu bohaté, superotevřené, demokratické, superlaskavé a supervstřícné dánské (a potažmo vůbec evropské) společnosti, kde lidé jsou sobě maximálně zdvořilí a pozorní, neřeknou žádné nepříjemné slovo, kterým by mohli druhého zranit, pořád se za všecko omlouvají – ale ve skutečnosti dovedou být sobečtí a krajně bezohlední.
V celé knize není ani jediná postava, kterou bych si chtěl jako amatérský herec zahrát.