Vážení čtenáři Skleněného kostela, ke všem pesimistickým zprávám z domova i ze světa dnes přidávám jednu dobrou zprávu. Našel jsem nové pivo, které mi chutná, Huhňák MAXX 11° – a není předražené a nemá chuť jak politura na řemení.
Takže mě všechno vede k napsání product placementu, a to neplaceného, jen z lásky k dobrému českému pivu.
„Je to pivo vařené tradičním způsobem, a to výhradně z pečlivě vybraných sladů určených pro výrobu českého piva. Vaří se v měděné varně s přímým ohřevem a je chmeleno 3krát žateckým chmelem – bez použití chmelových extraktů (velká výjimka!) a bez jakéhokoliv nahrazování sladu cukrem,“ říkají na svých stránkách distributoři. Prostě normální pivo, řekl by člověk, normální pivo, kterému jsme již málem odvykli – žádné HGB (High Gravity Brewing, vysoké dávkování vody do již hotového piva, kvůli zlevnění produktu, takzvaná „eurovýroba“).
„Hlavní kvašení probíhá na spilkách v otevřených kvasných kádích (nepoužíváme CK tanky) a dokvašování a zrání probíhá v ležáckých sklepích s dobou ležení minimálně 40 dní.“
Jde o docela odvážný obchodní model: Huhňák je pivo bez zásadní vazby na nějaký pivovar, „vaří se na zakázku, na základě jasně specifikovaných kritérií podle staré receptury Františka Huhňáka výhradně v českém pivovaru, který je schopen dodržet tradiční postup výroby a zajistit tak maximální kvalitu“.

Našel jsem je v Brně v jedné malé samoobsluze. I jinde asi bude spíš v malých nezávislých restauracích a obchodech, ne ve velkých řetězcích spolčených s velkými pivovary.
A kdo je František Huhňák? Podle distributorů jeho dobrého piva se narodil se v první polovině 19. století jako třetí nemanželský syn Zdislavy Hrubé a Aloise Huhňáka v obci Artušovany – ale žádná obec Artušovany neexistuje. Byl to uznávaný vědec, cestovatel – a amatérský sládek. Stal se mistrem neznámého bojového umění, které za použití několika podivných pohybů ve spojení s psychickým nátlakem donutilo útočníka vzdát se, aniž by padl jediný kontaktní úder. Prostě: šlo o druhého Járu Cimrmana.
Procestoval celý svět a naučil se několik cizích jazyků. Psal básně a beletrii – bohužel se nedochovalo žádné z jeho děl. „Stal se držitelem několika dnes již těžko specifikovatelných světových rekordů, kterých dosáhl po požití dostatečného množství piva Huhňák,“ uvádí se na stránkách firmy, která pivo Huhňák distribuuje. Jeho životopis působí jako dílo umělé inteligence nějaké starší verze.
„Jediné, co po tomto výjimečném muži zbylo, je receptura na pivo Huhňák.“ Recepturu nalezla v roce 2014 skupina dobrovolníků a nadšenců ze Šumperska při dobrodružné výpravě do Rumunska; deník s recepturou František Huhňák pravděpodobně zanechal v Karpatech při jedné ze svých expedicí.