Nejdřív mírně ústupová varianta s přesunutím Filipa Turka z prestižní pozice ministra zahraničí za méně prestižní pozici ministra životního prostředí. Ale ani to nezabralo.
Potom boj tak drsný, že vejde učebnic politologie…
Potom vyhlášení, že nešlo o boj, jen o politické vyjednávání…
Jmenováním Filipa Turka vládním zmocněncem pro klimatickou změnu (tu ale krátce předtím Petr Macinka zrušil, takže už neexistuje) a green deal.
Trestní oznámení na prezidenta za slova (ta nebyla zveřejněna), jimiž prezident v dopise premiérovi zdůvodňoval, proč nechce Filipa Turka jmenovat.
Potom oznámení Petra Macinky, že ke zklidnění situace přispěje tím, že bude prezidenta ignorovat. Potom uznání, že to tak docela nejde, že ministr zahraničí nemůže úplně ignorovat hlavu státu.
Oznámení, že už neplatí pevné rozhodnutí strany Motoristů, že jediným kandidátem na post ministra životního prostředí je a zůstává Filip Turek navždy – a na ministerstvo přijde někdo seriózní, kdo ale bude dělat jen to, co bude Filipovi Turkovi na očích vidět. Do toho vyhlášení předsedy vlády, že ministra životního prostředí bude úkolovat jen on…
Slova Filipa Turka o tom, že moudřejší ustoupí.
Jmenování Igora Červeného ministrem životního prostředí.
Pěkná historka, není-li pravda?
Ale člověku je z ní smutno.
Do toho pro zpestření první dopravní nehoda vládního vozu řízeného profesionálním řidičem – jakým jiným než za stranu Motoristů. Jel s modrým majáčkem, vezl ministra a nedal přednost v jízdě. Na Vítězném náměstí v Praze 6, tedy na místě známém a velmi přehledném, kde se moc dopravních nehod nestává. Ministr Ota Klempíř vyvázl bez zranění.
Taky pěkná historka.
Každopádně ti, kdo volili stranu Motoristů s tím, že bude sranda, a znám pár takových lidí, mohou být spokojeni. Ti ostatní už míň. Podle průzkumů preference Motoristů klesají. Ale ještě mají před sebou dlouhé – skoro – čtyři roky...