1.
V den státního svátku 17. listopadu se chodí na Národní třídu v Praze; chodí tam hodně lidí: zapálí svíčku u pamětní desky událostí z roku 1989, položí květiny a zúčastní se různých programů, které připravily neziskové iniciativy (ne stát, i když jde o státní svátek). Vyslechnou si Modlitbu pro Martu v podání zase jiné slavné zpěvačky, jdou na koncert.
Letitou tradicí 17. listopadu je také pískání a hanlivé výkřiky, které si z plna hrdla dopřávají odpůrci postkomunistických politiků a politiků jimi za postkomunistické považovaných, když se jejich neoblíbení činitelé objeví se svojí troškou květin u pamětní desky...
Pro politiky je to Skylla a Charybda: kdyby květiny nepřinesli, budou obviněni, že nefandí demokracii, když přijdou, jsou vystaveni nepříjemným projevům, které musí strpět, jelikož nelze oslavu demokracie ozdobit zatýkáním či snad, nedej Bože, mlácením lidí jinak smýšlejících, i když neslušně se chovajících… Můj postoj k tomuto folklórnímu zvyku je trapně ambivalentní: na jedné straně pískot (míň už výkřiky) některým politikům přeju, na druhé straně se mi hulvátské projevy na veřejnosti už jaksi z principu příliš nelíbí...
Andrej Babiš, majitel hnutí ANO, to řešíval tím, že na Národní třídu se snažil přijít v co nejčasnějších ranních hodinách, aby tam byl dřív než křičivci a pískači (ale ani to se mu moc nedařilo).
Letos se rozhodl pro únik via Izrael, kam se v nynější situaci kolem Gazy z Evropy moc nejezdí… Prý důležitá jednání, 17. listopad můžu slavit i v Tel Avivu. Tam samozřejmě nikdo pískat nebude.
Je to ale prapodivná státní návštěva – kdy v navštívené zemi v době povolebních vyjednávání mají všichni sto jiných starostí než českou vládní delegaci, mezi jejímiž členy kromě logických účastníků byl i český ministr sportu – na toho asi byli v Tel Avivu obzvlášť zvědaví...
Andrej Babiš se kromě představitelů vojenského průmyslu sešel s premiérem dosluhující vlády Benjaminem Netanjahuem i s mužem pověřeným sestavením nové vlády Gadim Eisenkotem; ten ve svém statusu poděkoval za návštěvu českému premiérovi Andreji Babišovi i ministru zahraničí Petru Fialovi; evidentně byl myšlenkami někde jinde.