Byla to dobře připravená akce, těsně před volbami – nejdřív se vytvořilo veliké očekávání, když se oznámilo, že teprve nyní, více než osmdesát let po jeho smrti, budou zveřejněna poslední slova Tomáše Garrigua Masaryka. Uložená v zapečetěné obálce.
Co nám vzkáže pro dnešní dobu zakladatel československého státu?
Obálka byla otevřena v pátek 19. září na zámku v Lánech, velmi slavnostně, v přímém přenosu veřejnoprávního rozhlasu, za účasti současného prezidenta Petra Pavla a prapravnuka T. G. Masaryka Tomáše Kotíka.
Obsahovala tři listy různých poznámek, které zapsal podle otcova diktátu Jan Masaryk a jsou převážně v angličtině, v jazyce prezidentovy ženy, který byl, jak vyplývá z různých svědectví, v poslední fázi života T. G. Masarykovi bližší než jazyk český.
Podle slov Dagmar Hájkové, historičky z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR, dokument „vypadá autenticky“, ale nevznikl před Masarykovou smrtí v roce 1937, nýbrž nejpravděpodobněji už v roce 1934, kdy prezident prodělal mrtvici a domníval se, že umírá.
Obálku předal Jan Masaryk svému tajemníkovi Lumíru Soukupovi, od jeho vdovy ji měl získat další tajemník Jana Masaryka Antonín Sum a ten ji v roce 2005, rok před svou smrtí, odevzdal Národnímu archivu s tím, že musí zůstat zapečetěná až do roku 2025. Jak dokument svědčí, k takovému tajnůstkářství sice nebyl žádný důvod – ale pro vyvolání většího zájmu a napětí to bylo opatření velmi účinné...
„Jsem nemocný, vážně nemocný, je to konec, ale neobávám se. Budete pokračovat v práci, víte jak, ale musíte být opatrní. Pozor. Ale víte, jak se chovat, a nemusím vám říkat více. Jsem neschopný, skutečně zcela neschopný,“ diktuje T. G. Masaryk.
Ale ani tváří v tvář konci jej neopouští jeho – i leckdy jindy docela drsný – humor: „Lidé se bojí smrti, ale to není nic, čeho byste se měli bát. Jenom si musíte koupit nové šaty, to je všechno.“ Ale konec se vší slávou: „Musíte udělat velký funus,“ přeje si prezident.
Hovořil o vzdělání a o hlouposti: „Jestliže lidé jsou nevzdělaní a hloupí, nemůžete toho moc udělat.“ – „Lidé jsou rádi hloupí, ale nedělejte jim to jednoduché. Hádejte se a hádejte se s nimi.“ Ovšem též sebekriticky dodává: „Byl jsem stejně hloupý jako ostatní.“
A všímal si menšin v Československu.
Němci „by měli s námi zůstat. Dejte jim, co si zaslouží, ale ne více.“ Ovšem co si menšina zaslouží – a co ne? Kdo to má určovat? Podle Masaryka, zdá se, většina – a to z pozice síly; tedy nadřazenost Čechů, ne rovnoprávnost všech občanů demokratického státu bez ohledu na jejich původ a mateřský jazyk…
Pokud je známo – text nebyl dosud zveřejněn v úplnosti – té zvláštní pocty být jako jediný zmíněn osobně, se dostalo slovenskému politikovi Andreji Hlinkovi. Je to prý hlupák, který si zadal s Maďary, mělo by mu být nicméně odpuštěno... Co k tomu dodat? Snad jen to, že Andrej Hlinka si skutečně v ničem s Maďary nezadal – a naopak strávil čtyři těžké roky v maďarském vězení...
Jak uzavřít tento poněkud foglarovský příběh s tajemnou obálkou?
Jako zklamané očekávání? To podle toho, co kdo čekal. Toho, koho zajímal „jen“ další pohled do našich národních dějin, jistě žádné zklamání nečekalo. Zato pokud někdo očekával zázračný „šém“, který by uvedl celou republiku do pohybu, jistě zklamán být může. A zejména ten, kdo si snad myslel, že těsně před smrtí se Masaryk „přizná“, že je synem Františka Josefa Prvního...