V korunce k Božímu milosrdenství, kterou přijala ve vidění sestra Faustyna a schválil papež sv. Jan Pavel II., se modlíme:

„Věčný Otče, obětuji ti tělo a krev, duši a božství tvého nejmilejšího Syna a našeho Pána Ježíše Krista na smír za hříchy naše i celého světa.“

Nad tím se objevuje otázka: Tělo a krev, to je jasné, to jsou složky Nejsvětější svátosti. Ale co ta duše a božství? Jak se do té čtveřice „obětních darů“ dostaly?

Modlitba tady čerpá z formulace, kterou vyhlásil Tridentský koncil (1545–1563):

„V Nejsvětější svátosti oltářní je obsaženo opravdu, skutečně a podstatně tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, s duší a božstvím, a tedy naprosto celý Kristus.“

Tuto definici opakuje i současný Katechismus katolické církve (1994, článek 1374).

Ano, Ježíš Kristus jako pravý Bůh má božství, biblicky řečeno „božskou přirozenost“ (list Filipanům 2, 6), a jako pravý člověk nesmrtelnou duši.

Mimochodem: tělo, krev, duše a božství jsou také klíčová slova eucharistické písně „Vítej, vítej, tělo přezázračné“ (Kancionál č. 722). Následují tam ve stejném pořadí jako v Korunce:

„Vítej, vítej, tělo přezázračné /.../
Pozdravena buď krev Jezu Krista /.../
Čest a chvála budiž tobě vzdána,
svatosvatá duše Krista Pána /.../
Božství Páně, neskonalá kráso /.../“

Tak ať rozumíme tomu, co se modlíme!