Dovolená je pro mě vždy obdobím, kdy nějak dopředu cítím, že budu na Boha trochu víc zapomínat než v běžném pracovním rytmu. Je to dáno jednak tím, že jsem víc s manželkou, která víru nepraktikuje, a jednak tím, že moje práce řidiče tramvaje mi umožňuje vzpomenout si na Boha mnohokrát denně, neb mě v tom nikdo nerozptyluje. O to více se před dovolenou modlím, abych dělal to, co Bůh chce. Aby mě Bůh v čase odpočívání vedl. A nebyl by to Bůh, kdyby mě nevyslyšel. Takže mě na každé dovolené čeká nějaké zajímavé setkání a většinou si s sebou přivezu v srdci někoho, za koho se pak i dlouhou dobu modlím a vlastně ani nevím, jak se mu pak daří. Tak mám ve „sbírce“ už několik masérů z různých lázní, pár muslimů z Turecka, jednoho chlapce z Jizerských hor, pár kněží ze severních Čech a podobně...

Číst dál...

Málokterá z novějších českých básní má takovou sledovanost jako Renčova Popelka nazaretská. Části z ní se dostaly i do breviáře. Zveršovat život Panny Marie je pro básníka riziko: může to svádět k líbivosti a frázím. Václav Renč se dokonce v úvodu pojistil dvojverším: „Sebehůř ji lze vyprávěti – vždy bude zníti přesladce.“ Naštěstí Popelka nazaretská není napsaná ani trochu „sebehůř“... 

Číst dál...

Posledních třináct let žijeme v Německu. Nikdy jsem netrpěl pocitem, že by právě německá církev by byla hitem číslo jedna a svatost sama; příliš dobře si vzpomínám na zděšení faráře z univerzitního města Göttingenu, když jsem se ho ptal na termín zpovědi: rychle z tématu zpověď vycouval. Ale... 

Číst dál...

Když někdy slyšíme, že Bůh má pro nás pochopení, protože ví, jaké nás stvořil, jak slabé – je to pravda jen napůl. Bůh má pro nás pochopení, to určitě ano, ale nestvořil nás slabé, nestvořil nás takové, jací dnes jsme: byli jsme stvořeni nesmrtelní, svatí, čistí, bez hříchu i bez sklonu hřešit. Změnili jsme se v důsledku prvotního hříchu. V důsledku toho, že i v tomto stavu dokonalosti jsme dokázali zhřešit...

Číst dál...