V listu Galaťanům vypočítává svatý Pavel devatero ovoce Ducha Svatého; tři dostáváme jako dar z nebe: lásku, radost, pokoj; tři definují skutečně křesťanský způsob, jak se chováme k lidem: shovívavost, vlídnost a dobrota; a třetí trojice vlastností vypočítávaných svatým Pavlem už jde trochu pod kůži, klade na nás požadavek: věrnost, tichost a zdrženlivost...
Křesťanství nehýří barvitými, smyslově názornými popisy posmrtného ráje; o to je biblický příslib věčného života lákavější: člověk přece tuší, že pokud by něco mělo být gejzírem skutečného štěstí, muselo by to být něco zcela mimo možnosti tohoto světa...
Tak jsme se dnes ráno po více než dvou měsících probudili bez nouzového stavu; nouzový stav – prý – skončil o půlnoci ze včerejška na dnešek. Zpravodajský kanál České televize dokonce včera ukazoval, zatímco program, téměř ze sta procent věnovaný koronaviru, běžel dál, počitadlo odečítající, kolik hodin, kolik minut a kolik sekund nám do konce nouzového stavu ještě zbývá... Přitom se v našem životě s dnešním ránem vůbec nic nezměnilo.
„Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš – příjmení měl Justus – a Matěje.“ (Skutky apoštolů 1, 23) Tuhle jsem slyšel k tomu místu soukromý výklad, jakousi lidovou exegezi, ale podle mě logickou a výstižnou: „Všimni si, jak je představují: napřed toho, co má tři jména, asi byl významnější a možná ho víc chtěli, a pak – po dlouhé pauze – Matěje. Nějakého Matěje. Žádný titul, žádné příjmení. Jako kdyby s ním moc nepočítali. Není jisté, že to tak bylo, ale je to možné. Zkusme to se vší úctou předpokládat. Nic proti Josefovi, kterému říkali Barsabáš: jistě byl taky spravedlivý, když měl příjmení Justus...
Tato doba mi přinesla i velmi zajímavé zážitky. První ve velikonočním triduu. Můj zpovědník mě a mého kmotřence pozval, abychom na Velký pátek a Bílou sobotu ministrovali při bohoslužbách v jeho kostele na vesnici za Prahou. Bylo nás celkem asi 12, v zamčeném kostele a v nejistotě, zda nás někdo neudá a nepřijede policie. V té době byly stovky, možná tisíce lidí narvaných v hobby marketech... Bohu díky se tak nestalo a Velikonoce byly nakonec moc krásné a požehnané!
Blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová ve svých vizích viděla jednou obraz chrámu svatého Petra v Římě, na jehož bourání, na jehož demolici pracovalo mnoho lidí. „Byla jsem však velmi překvapena,“ říká světice, „když jsem viděla, že mezi nimi bylo i hodně kněží“ – to viděla na přelomu 18. a 19. století; Petrův úřad je však cílem útoků i mimořádné Boží pomoci stále a vždy znova a prožívá údobí těžší i slavnější...
Drazí bratři a sestry, blíží se měsíc květen, ve kterém Boží lid intenzivněji vyjadřuje svoji lásku a úctu k Panně Marii. Je tradice modlit se v tomto měsíci růženec doma, v rodině. Pandemické restrikce nás „přinutily“ docenit tuto domácí dimenzi také z duchovního hlediska...
