Každý výstup na horu je obtížný. Stoupám na jesenický Šerák, pot ze mě leje. Batoh se zařezává do zad. Musím mít čepici proti slunci, ale i tak se mi v hlavě vaří myšlenky jako v Papinově hrnci. A co kdybych náhodou byl na severu Pyrenejského poloostrova ve městě Agreda v provincii Burgos? Tak obtížný výstup. Ale španělští mystikové jsou složití, jedno přečtení jejich děl nestačí, jeden výstup na horu je, jako byste nežili. A žijete jen tehdy, když se vám pod palčivým sluncem vašich hříchů stoupá těžko, přetěžko, s nejtěžším závažím, co kdy svět viděl. Až právě nahoře, v tom mystickém městě Božím, ztratíte všechna závaží i žár, hříchy, kvůli kterým jste šli tak pomalu.
Ctihodná Marie z Agredy se narodila v roce 1602. I když žila izolovaná v klauzuře španělského kláštera, který založila, viděla mnohem více než běžný smrtelník. Vlastně celá její rodina vstoupila k řeholníkům. Dokonce jejich dům byl přebudován na klášter Neposkvrněného početí řádu svatého Františka Serafínského. Něco nemyslitelného, zvlášť v současné době, kdy počet zasvěcených osob klesá. Jaká musela být víra v rodině, která se vzdá všeho (i svých vazeb k nejbližším)? Snad jedině rodina svaté Terezičky z Lisieux se tomuto kroku trochu rovná. Ctihodná Marie prý viděla jihoamerické indiány díky daru bilokace (možnosti být na více místech zároveň). Sama je i vyučovala, čtu v jednom článku. Něco nestravitelného pro moderního člověka. Zjevení, která se Marii dostávala, jsou shrnuta ve čtyřsvazkovém díle Mystické město Boží.
Šokovat mohou vize pekla, protože o tom se málo mluví. Obrovská úloha Matky Boží zase jistě rozvíří stojaté vody. Ale ze všech komentářů k Písmu, které jsem slyšel nebo četl, mi přijdou ty zde obsažené jako nejpravděpodobnější. Také jste si lámali hlavu nad tvrdostí slov k Panně Marii na svatbě v Káně? Nebo jste chtěli vědět, jak je možné, že po seslání Ducha Svatého lidé všech národů rozuměli Galilejcům? Či jak kruté bylo ukřižování Krista? Musím říct, že odpovědi jsou zcela přirozené. A po přečtení si člověk řekne, ano, konečně musím svoji víru vzít pevně do svých rukou. Musím ji žít více a odporovat tomu Zlému. I když budu neustále padat a batoh plný špinavostí mě bude táhnout dolů. Musím jít a věřit Panně Marii, která se tak moc obětovala za hříšníky a tolik jim pomáhala: „Aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (srov. Jan 3, 15).
Soukromá zjevení je těžké uznat. Tato ale byla uznávána mnoha papeži a učenci. Také tehdejší univerzity prohlásily, že ve zjeveních není nic v rozporu s naší vírou. A co je to víra? Když něco nevidíme, ale přesto věříme, jsme blahoslavení (srov. Jan 20, 29). Prosím všechny, kteří by z katolické církve rádi udělali svoje „mystické město Boží“, aby si knihu přečetli. Proč nikdo neříká, že je třeba se více modlit, než reformovat církev podle lidských měřítek? Je potřeba hledat Boží vůli, ne tu lidskou. A stále se ptát se zrakem upřeným k Marii. Jak říká svatý Bernard z Clairvaux: „K Marii se dívej, Marii vzývej.“ Je to ona hvězda mořská, která námořníkům na velkém oceánu ukazuje směr, kudy plout.“ A podobně ctihodná Marie z Agredy: „Také nepřátelé a knížata temnoty mně nikdy nedopřávají pokoje... Plavec pak nemá žádnou jinou možnost než upřít svůj zrak k Polárce, podle které, mořské hvězdy, musí vlnami řídit směr své plavby… Vedena svou Hvězdou, přesvatou Marií, jejímž prostřednictvím mohu svou poslušností sladit svou vůli s vůlí Věčného...“ Amen.