Slova svatého evangelia podle Lukáše:
Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho. Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli. (Lk 9, 28–36)

Poutník NADĚJE prožívá dnes dvanáctý den svaté postní doby a osmdesátý druhý den svatého roku.
Jak se mně dařilo v tomto uplynulém čase plnit dobrá předsevzetí? Každé předsevzetí je vlastně smlouva. A tato smlouva je pramen naděje. Někdy je to smlouva s Bohem, jindy smlouva s člověkem nebo smlouva se sebou samým.
U smlouvy s Bohem máme naprostou jistotu, že Bůh své slovo vždy dodrží. U smlouvy s člověkem – už tuto naprostou jistotu mít nemůžeme; v Písmu je psáno: Každý člověk klame (Ž 116, 11). Ale máme naději, že ji ten druhý dodrží. Je také třeba – tak jako Abrahám – mnohé ze svého obětovat.
Hospodin Bůh uzavírá smlouvu s Abrahámem. Je to smlouva, která se z pohledu člověka může jevit neuskutečnitelná – dám ti novou zemi a spoustu potomků (Gen 15, 5.17). Vždyť Abrahám a Sára jsou staří. Děti už mít společně nemohou a že by oplývali touhou po stěhování, se také dá pochybovat. Ale – je zde mocné slovo Hospodina, který své sliby vždy plní. A my víme, že Bůh svůj slib splnil – přispěla k tomu Abrahámova víra.
Bůh a jeho Slovo je mé světlo a má spása – záchrana (Ž 27, 1). Při loučení s těmi, kdo zemřeli zpíváme slova NADĚJE: Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých (Ž 27, 13). Taky smlouva.
Také Petr, Jakub a Jan jsou na hoře při Ježíšově proměnění – také na chvíli proměněni. Tato jejich proměna nabývá trvalé podoby až po Ježíšově smrti a vzkříšení.
Čas našeho života zde na zemi při pohledu zpátky ubíhá velmi rychle. I ty události, které se nám doslova vlečou velmi pomalu – například čas čekání na příjezd autobusu nebo než nás zavolání sestra do ambulance lékaře, devět měsíců před narozením dítěte, čtyři roky do maturitní zkoušky – a tak dál a tak podobně – se nám zpětně jeví jako chvilka. Proto je potřeba čas darovaný nám Bohem využívat zvláště k plnění smlouvy, kterou za nás uzavřeli s Bohem – u většiny z nás – naši rodiče.
Pro povzbuzení příběh, který jsem včera zaslechl. Rodina, která víru nepraktikovala, ale táta dětem četl pravidelně Bibli. Šestiletý chlapec sleduje svého tátu, jak pracuje, stojí na druhém patře lešení, opravuje jejich dům. Přijde neopatrnost, táta padá dolů. V mysli dítěte se objevuje nečekaný slib – Bože, nabízím ti svůj život, když zachráníš tatínka. Přichází odpověď: „Přijímám, ale jinak než si myslíš, budeš knězem.“ Chlapec jde později za babičkou a ptá se jí, co dělají kněží. Její odpověď ho uklidňuje: „Kněz si odslouží každý den mši a potom nic nedělá.“ (Přeloženo do slušného jazyka). Život šel dál a díky mnoha zvláštním okolnostem a hlavně díky Bohu je dnes chlapec Kristovým knězem, který mu věrně slouží. Bůh i člověk plní svou smlouvu. A v tom spočívá naděje na skutečné štěstí.
Všemohoucí Otče, děkujeme ti za smlouvu, kterou jsme se stali tvými dětmi. Dej, ať v síle Ducha Svatého, na přímluvu Panny Marie, andělů a svatých tuto křestní smlouvu dodržujeme. Skrze Krista našeho Pána. Amen.