Tak máme opět trestně stíhaného premiéra... Na hlavu Andreje Babiše dopadla další rána bezprostředně poté, co vešel ve známost (oficiálně ještě nezveřejněný) verdikt Evropské komise, že český premiér JE jakožto politik a podnikatel v jedné osobě ve střetu zájmů – a jeho (jeho/nejeho) podnik Agrofert pobíral (pobírá) stamilionové dotace neprávem... Nyní tedy ještě Čapí hnízdo – kauza, o které se Babiš již mohl domnívat, že ji má tak nějak za sebou.
Zákulisí – to není nic proti ničemu, každé dění má svoje zákulisí, a i tehdy, když je to zákulisí čestné a poctivé, člověku se po pohledu do zákulisí jeví věci jinak, dramatičteji, plastičtěji; jako když jsme měli v dětství taková ta stavěcí leporela, vždycky jsem je jako dítě obdivoval: barevná knížka velkého formátu se otevře, a hned jak se otevře, postaví se na ploše dvou stránek královský zámek, les s čarodějnicí nebo jiný výjev z několika vrstev nalepených složených obrázků...
Přešli jsme s pomocí Boží do nového církevního roku. Slavíme dobu adventní čili přípravnou na příchod Páně. Proto i církev zapovídá všecky hlučné zábavy, jakož i svatebné veselí. Příprava k příchodu Páně se má dít v tichém rozjímání a v pobožnosti. Vlastně celý náš život je přípravou na příchod Páně, jenž nám, jak jsme nedávno pravili, nastane smrtí jednoho každého z nás. Jakmile kdo z nás zemře, již mu nastal příchod před Ježíše Krista, jakožto soudce.
V nové vzpomínkové knize Michaela Kocába, jednoho z aktérů Sametové revoluce, mě zaujala kromě jiného úvaha na téma „Jak by naše země vypadala, kdyby komunisté v roce 1989 vyhráli?“ – tedy podobná zamyšlením malé ankety, kterou jsme ve Skleněném kostele zveřejňovali v uplynulých dnech; rád bych proto jeho slova ocitoval...
Empatie – neboli vcítivost, základní rozměr lásky. Empatie stojí námahu. Empatičtí lidé mají zdánlivě komplikovanější život: musejí myslet na víc věcí než ten, kdo se stará jen sám o sebe – ale jsou šťastnější. Mají víc opravdových přátel. Když empatický člověk dává dar, nedává, co by chtěl sám dostat, ani to, čím se chce pochlubit, ale zamyslí se nad tím, jaký dar potěší druhého. Empatický člověk neutrousí jen tak mimochodem slovíčko, jež by druhého zranilo. Mávne rukou nad drobností, která ho štve v chování druhého, když ví, že jeho protějšek to nemyslel ve zlém...
Z úhlu pohledu, kterým se dnes v katolických kruzích na činnost církve pohlíží, lze plzeňské diecézi stěží něco vytknout. Diecéze se velmi aktivně a zdařile mediálně prezentuje, má dobré vztahy s představiteli kraje i místní samosprávy. Uplatňuje, podle mého názoru velmi přínosný, model duchovní správy... Jak je tedy možné, že všechna uvedená pozitiva nezabrání tomu, aby církev neopouštělo několik set mladých katolíků ročně a jen mizivé procento nově přicházelo k víře?
„Je to hloupost a nikdy se to nestane!“ řekl mi počátkem roku 1992 můj spolužák Dalibor pocházející z Rimavské Soboty. Marně jsem mu tenkrát argumentoval, že při pohledu na Vladimíra Mečiara neshledávám rozpad České a Slovenské Federativní republiky až tak nepravděpodobným. Šestadvacet let se odvíjejí osudy českého a slovenského národa v samostatných státech. Obě země jsou začleněny v Evropské unii i v NATO. Za ta léta si jejich politické scény prošly lecčím, zvláště na Slovensku se situace dostala na samou hranici únosnosti. Jak je to s onou únosností na straně české, ponechávám na laskavém posouzení čtenáře.
