Vážený a milý prasynovče, za malou chvíli – dá-li Pán Bůh a pokud si to Tvoji milovaní rodiče nerozmyslí – bratře v Kristu! Tatínek s maminkou Ti vybrali krásná jména pro celý Tvůj život – Elias (česky Eliáš) a David. Nezapomeň jim za to být vždy vděčný. Tvůj kmotr změnil rodičovský výběr – ze svatého Davida, který žil po Kristu (v 16. století) na mnohem známějšího a slavnějšího Davida – krále...
Co je to břemeno? Ve velké většině je to něco, co člověka tíží, tlačí k zemi, jeho nesení je spojeno s velkou námahou. Jsou různá břemena. Pán Ježíš ve svých slovech před tím, než podal největší a pro většinu z nás nepochopitelný důkaz skutečné lásky Boha k člověku – smrt na kříži – na nás vložil břemeno lásky. Toto břemeno lásky není člověk schopen nést a unést. Proto Pán slibuje a dává Ducha Svatého, Přímluvce, Utěšitele, Učitele.
„Rusalka chce být člověkem…,“ říká významná česká režisérka (oficiálně před zákonem ještě režisér, i když už se chystá k operaci). Ještě jako muž zdeformoval, jinak to nelze říct, také řadu shakespearovských hrdinek až k nepoznání. Nyní se chystá na Rusalku: „Cizí kněžna řeší, jak snadné by bylo v tomto machistickém světě být mužem, to je spíš politický a společenský pohled.“ A princ? Na konci opery „prohlásí, že je žena, i když ho všichni prohlašují za prince…“. Co by na to řekl Antonín Dvořák? Cosi jadrného?
13. května, na svátek Panny Marie Fatimské, jmenoval Svatý otec olomouckého arcibiskupa a moravského metropolitu Jana Graubnera arcibiskupem pražským. Nezaznamenal jsem jedinou reakci, osobní nebo mediální, která by tvrdila, že to není veliké překvapení. Je to překvapení. A taky veliký prostor pro spekulace. Když dovolíte, nechtěl bych jejich objem ještě zvětšovat. Spíše než spekulacím bych se chtěl maličko věnovat nakouknutí do dějin...
Co je podmínkou, abychom vstoupili do Božího království? Vejdeme do něj jen tehdy, když hodně vytrpíme. Nejeden z dnešních hlasatelů radostné zvěsti na to zapomíná a protiřečí této větě – například tím, že navrhuje zrušení náboženských povinností. Nic nemusíme, to bude ráj na světě, lidé se k nám pohrnou, církev bude růst jako na svém počátku, všichni budou mít dokonalou víru...
Přijali jsme v hojném počtu ukrajinské válečné uprchlíky – a zůstane naším diadémem, slávou našeho jinak nepříliš altruisticky zaměřeného národa, že velká většina Čechů je ochotna přinést pro své bližní i nějakou oběť. A to v čase, kdy i bez jejich příchodu máme starosti, především s inflací, jaké jsme si nedovedli představit. Že ovšem při tak velkém počtu uprchlíků musejí nastat i problémy, je nabíledni. Ale problémů s nimi je až neskutečně málo...
Milí čtenáři Skleněného kostela! Často mi v hlavě běží text, jaký bych ráda pro toto mé oblíbené internetové médium napsala, ale nějak nezbývá času nebo sil nebo obojího… Poslední dobou se mi v hlavě čím dál častěji honí vzpomínky na mládí. Vracím se do dětských let do své rodné slovácké dědiny Nivnice. Naposledy intenzivně, když do našeho kostelního sboru v Brně-Žebětíně začala chodit naše dcera se svými spolužačkami...
