Je plno věcí, za které bych se měl modlit, a rád bych vybral něco vhodného pro dnešní den svatého Václava... Najednou mě to napadne. Něco, na co jsem po celou mši nepomyslel, ale co se mi zdá důležité pro blízkou budoucnost české země...
Jaké asi byly tituly apoštolů? Říkalo se Petrovi Vaše Rybnosti, nebo Vaše Síťovitosti? O tom v evangeliu nic není, jenom tam stojí, že toho Nejvyššího máme oslovovat abba, to je, ve správném překladu, tatínku...
Vypisuji si z Koránu. Hledám si svoji cestu, jak Koránu porozumět, snažím se být vstřícný, najít společné rysy se svojí vírou – ale bez synkretismu, samozřejmě. Nevypisuji si nic o ženách, to se přiznám. Neunikne mi ale nařízený trest bičování za cizoložství, pozor, stejný pro muže i ženu!
Přijeli světoví lídři
k nám do Kostelního Vydří –
ale že rým to hlavní není,
nejeli tam, ani do Ptení,
sešli se zato ve vší slávě
minulý týden v Bratislavě.
Tam je Dunaj, to se hodí,
mohli plout na stejné lodi...
...
Co je to zbožnost? Zbožnost je, jak se projevuje víra v životě člověka, řekl bych. Mluvíme o zbožnosti? Máme víru, aktivitu, angažovanost – někdo má charismatické dary. Někdo má úřad v církvi. Pozici, postavení. Ten má takovou a ten má makovou spiritualitu. Ale zbožnost? Není zbožnost i nám, věřícím, často spíš k smíchu? Zbožnost je cosi zastaralého, přinejmenším prostého, zbožnost, to je náboženství pro babičky – zatímco my, moderní lidé, žijeme víru jinak, „vědeckým způsobem“ (jak praví heslo jednoho společenství, které se schází, pokud ještě, v jedné pražské farnosti), žijeme ji „otevřeně“, „neformalisticky“, „personalisticky“, čert ví, jak...
Slova nám vládnou – respektive ti, kdo je umějí používat a nová vymýšlet. Zaujala mne proto dvě nová slovní spojení, několikrát opakovaná v premiérově řeči: „stabilizace uprchlíků“ a „flexibilní solidarita“...
