Je den před Květnou nedělí a v breviáři se čte krásné místo z kázání Řehoře Naziánského:

„Byl-li jsi jako zločinec spolu s Kristem ukřižován, jako dobrý člověk v něm uznej Boha. Jsi-li některá z Marií, Salome nebo Jana, hned na úsvitě prolévej slzy. Snaž se první spatřit odvalený kámen a snad i anděly nebo dokonce samotného Ježíše.“

Je půl osmé ráno a já hledím na zavřená vrata kostela minoritů. I na lotra po pravici: napravo od těch vrat je socha a pod ní nápis: „Sanctus Dismas, ora pro nobis.“ Pak se zevnitř ozve zvuk, kterému tatínek říkal „štabarc“, a zjeví se fráter: vstup je volný. Za pár minut už slyším přes zastřenou mřížku: „Říkáte to všechno tak otevřeně. To svědčí o tom, že máte hlubokou důvěru v Boha.“ Hlubokou důvěru? Spíš hluboký smutek nad tím, co bylo. Ale než mi to dojde, už sedím v lavici a začíná mše.

Čte se z Janova evangelia. Poslední díl seriálu Ježíšových sporů se Židy, který se dával na pokračování při mších v těchto dvou týdnech:

„Byly blízko židovské velikonoce a mnozí z toho kraje putovali před svátky vzhůru do Jeruzaléma, aby se posvětili. Hledali Ježíše, a jak stáli v chrámovém nádvoří, říkali si mezi sebou: ¸Co myslíte? Nepřijde na svátky?ʻ“

Ta věta mi utkví v uších s takovou ozvěnou, že málem nevnímám kázání: „Co myslíte? Nepřijde na svátky?“ My jsme vlastně jako oni: taky se chystáme, stojíme fronty u zpovědnic, uklízíme v kostelích i v bytech… „Prosíme tě, Bože, přijmi dary našeho postního snažení,“ říká dnes kněz před prefací. A jsme taky jako oni zvědaví?

Zvědavost, zájem, to je, oč tu běží. Otázka dnes nestojí, jestli přijde na svátky. Otázka zní, jestli my ho nepřehlédnem. Jestli na něj pomýšlíme při tom velkém chystání. Jsem optimista: víme, proč to děláme.

Přece neslavíme sebe.