Malý Jakov, nejmladší z vizionářů, to věděl – a poučil Pannu Marii, že zvíře nemá duši, takže když je trápí, nic se neděje.
Bylo to v prvním roce zjevení v Medjugorje, když Panna Maria hovořila s mladými vizionáři hodně volně a bezprostředně a, jak se mi to jeví, takto si je vychovávala. Malý Jakov se jí tehdy také ptal, jestli vyhraje jeho oblíbený klub Hajduk Split – to se Panna Maria jenom smála a neodpověděla. Ale když trápil psa (a řekl bych málem: jako typický chorvatský kluk…), při nejbližším zjevení mu jasně řekla, že něco takového dělat nesmí. Dnes je „malý Jakov“ padesátiletý chlap a myslím, že nějakou základní výchovu, mimo jiné o vztahu ke zvířatům, už nepotřebuje…
Ale potřebuje ji, jak svědčí otřesná videa tajně nahraná vegetariánskou organizací v kravínech na Vysočině a v jižních Čechách, nemálo našich současníků. Nejsem vegetarián (jako ostatně ani všechna zvířata nejsou vegetariáni a nemůžeme jim to mít za zlé), ale slušné zacházení se všemi zvířaty, včetně těch v takzvané „živočišné výrobě“, by mělo být pro normálního, duševně zdravého člověka naprostou samozřejmostí, o tom by se ani nemělo mluvit, taková je to samozřejmost.
Vzbuzuje vůbec veliký děs, kolik krutosti je v naší humanitou a všemi možnými vzletnými frázemi se zaštiťující společnosti. Kolik krutosti nejen ke zvířatům – ale i k dětem a ženám a starým lidem…
Zažil jsem jako malý kluk ještě krávy chované soukromníky v malém domácím, jak se tehdy říkalo, záhumenkovém hospodářství. Lidé věděli, že kráva je hodnota a je třeba ji nejen dojit, ale řádně o ni pečovat. A krávy, řekl bych, to věděly také. Nebyli to žádní „členové rodiny“, jak se dnes někde říká živočichům, kteří jsou v leckterých rodinách předmětem až pohanského kultu (a to je, samozřejmě, opačná strana téže falešné mince, na jejíž druhé straně je krutost). Byla to prostě domácí zvířata – ale, řekl bych, na své úrovni šťastná a spokojená. Vzpomínám na krávu Malinu v Náměšti nad Oslavou, která se sama pásla u domu na kraji tohoto malého města. Coby malý špunt předškolního věku jsem se jí s klidem motal pod nohama – a ona sama dávala pozor, aby mi neublížila.
Ještě jednu poznámku si neodpustím. Nepochopitelná, krutá a zvrhlá záležitost je klecový chov slepic; v klecích tak malých, že si – za celý svůj slepičí život ani jednou – nemohou protáhnout křídla… Nikdy bych si v supermarketu nekoupil jiná vejce než „z volného výběhu“ (a jenom doufám, že údaje na krabičce jsou pravdivé) a i tak počítám měsíce do chvíle, kdy budou u nás klecové chovy zakázány.
Šokoval mě ale podnikatel, který nadával, že tak přijde o jakousi investici do slepičích klecí, kterou pořídil „v dobré víře“. V jaké dobré víře, u všech všudy? V dobré víře, že má právo dělat byznys na utrpení živých, prožívajících a cítících tvorů?