Víra nestačí – přesvědčuji se o tom stále, vidím to všude kolem sebe. Pro mnoho lidí, pokud něčemu doopravdy věří, je třeba ještě něco navíc, absolutní nasazení; nebo něco, co tak vypadá.
Asi to definuji moc složitě, ale ono je to složité.
Prostě transcendence, něco, co mne přesahuje, co přesahuje moje přirozené každodenní potřeby a zájmy. Dávám něco ze sebe (aspoň něco ze sebe).
V něčem se obětuji: nejím vepřové maso – Korán to zakazuje; nejím v pátek maso – nejsem jako ti liberální katolíci, co neposlouchají církevní přikázání; nejím žádné maso – zachraňuji Zemi... Připadá mi, že je to přirozená lidská potřeba, podmínka, aby si člověk vážil sám sebe.
Ale snaha vážit si sám sebe je právě to nebezpečné. V něčem se obětovat, to už je vždycky předsíň pýchy – já se obětuji, a jiní ne, jedí maso, jsou horší než já, jsem lepší než oni...
A pýcha je zlo, pýcha je cesta na scestí, pýcha je smrt: ti jiní jsou špatní – jsou nebezpeční – je třeba proti nim zakročit.
V maličkostech i v zásadních věcech.
Člověk však může být také ve svém pýše směšný; v tom případě může mluvit o štěstí. Totiž: výsměch zachraňuje. Člověk, který je druhým směšný, už se nad ně nemůže tak lehce vyvyšovat.
Je strašné, je děsivé, že předmětem víry se může stát cokoli, jakákoli ideologie, jakýkoli omyl, jakákoli šílenost. Národ. I fotbalový klub – i fotbalová „víra“ už zabíjela.
Nic není nebezpečné, jen člověk bez Ducha Svatého.